Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to lack of mandatory lawyer representation and failure to meet formal requirements.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by J. K. against a Supreme Court decision. The applicant failed to engage a lawyer with qualified full power of attorney and did not satisfy the formal and substantive requirements for initiating proceedings. The Court dismissed the complaint because the applicant had previously been repeatedly warned about the mandatory nature of lawyer representation and ignored these warnings.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; § 34, § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may reject a constitutional complaint without a hearing if the applicant fails to provide mandatory lawyer representation and disregards prior warnings regarding this procedural requirement.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, č. j. 8 Cmo 188/2010-143, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 8. 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí vrchního soudu. Činí tak, aniž by byl pro řízení o ústavní stížnosti zastoupen advokátem na základě kvalifikované plné moci (viz § 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a aniž by jeho podání splňovalo formální a obsahové požadavky návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem (§ 34, § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).
S ústavními stížnostmi trpícími stejnou vadou, tj. neexistencí povinného zastoupení advokátem, se přitom stěžovatel na Ústavní soud od roku 2004 obrátil již více než dvacetkrát, přičemž byl k odstranění totožné vady opakovaně vyzýván s poučením, že její případné neodstranění ve stanovení lhůtě je důvodem k odmítnutí jeho ústavní stížnosti (např.
sp. zn. I. ÚS 3016/07
,
II. ÚS 1066/09
,
I. ÚS 2304/09
,
IV. ÚS 56/06
,
II. ÚS 256/06
,
II. ÚS 2521/07
a další).
Stěžovatel byl rovněž Ústavním soudem již dříve poučen (viz usnesení
sp. zn. I. ÚS 438/09
), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Protože u stěžovatele lze vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace mu byly objektivně způsobilé zprostředkovat informaci, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, setrvání na požadavku jeho dalšího poučování by bylo postupem neefektivním a formalistickým, zejména za situace, kdy předchozí opakované výzvy Ústavního soudu nerespektoval.
V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem (a ve shodě s mnoha z výše označených usnesení) tudíž Ústavní soud i v projednávané věci za přiměřeného použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu stěžovatelův návrh bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2010
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj