Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 2239/10 ECLI:CZ:US:2010:4.US.2239.10.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses complaint over land restitution rights interpretation following binding Plenary ruling.

Geschäftsnummer IV.ÚS 2239/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the applicant's constitutional complaint regarding the interpretation of land restitution rights. The applicant argued that lower courts incorrectly applied the 'restitution dot' concept to invalidate her claim to substitute land, relying on a prior Plenary ruling that limited the time limit extension to original entitled persons only. The court held that the lower courts acted constitutionally by adhering to this binding precedent, and mere disagreement with the legal conclusion does not constitute a violation of fundamental rights.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 11 odst. 2 zákona o půdě; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court is bound by its own Plenary rulings and dismisses constitutional complaints where lower courts correctly apply such binding precedents, as disagreement with the legal conclusion does not amount to a violation of fundamental rights.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal binding Plenary ruling land restitution rights substitute land claim restitution dot interpretation fundamental rights violation legal precedent binding

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 11 odst. 2 zákona o půdě
náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě se Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zabýval.
§ 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě
531/2005 Sb.), bylo zrušeno ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č.
čl. VI zákona č. 253/2003 Sb.
253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. (stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků), a to ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst.
čl. 89 odst. 2 Ústavy
čl. 89 odst. 2 Ústavy), je v citovaném plenárním nálezu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. J. V., zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2010 č. j. 28 Cdo 1298/2009-168 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26. června 2008 č. j. 29 Co 567/2007-129, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. srpna 2010, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle názoru stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její ústavně zakotvená práva zaručená v čl. 11 odst. 1, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Z předložené ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka postupní smlouvou získala od původní oprávněné osoby nárok na bezúplatný převod pozemku z vlastnictví státu. O žalobě stěžovatelky, podané dne 10. srpna 2006 o neplatnost smlouvy o bezúplatném převodu pozemku a o určení vlastnictví, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 27. dubna 2007 č. j. 6 C 346/2006-82 (ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13. července 2007 č. j. 6 C 346/2006-98) tak, že je neplatná smlouva (č. 101 699 0512) o bezúplatném převodu pozemku parc. č. 1664/4 v katastrálním území Tanvald, uzavřená mezi Pozemkovým fondem ČR a Městem Tanvald a že se zamítá žaloba stěžovatelky o určení, že vlastníkem předmětného pozemku je Česká republika. O odvolání stěžovatelky i žalovaných Pozemkového fondu ČR a Města Tanvald proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 26. června 2008 č. j. 29 Co 567/2007-129 tak, že napadený rozsudek změnil s tím, že žaloba o určení neplatnosti smlouvy z 12. prosince 2005 byla zamítnuta a potvrdil v části zamítající žalobu, že vlastníkem pozemku je Česká republika. Na základě dovolání, podaného stěžovatelkou, Nejvyšší soud pak rozsudkem ze dne ze dne 12. května 2010 č. j. 28 Cdo 1298/2009-168 odmítl dovolání proti výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně a zamítl dovolání proti výroku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok soudu prvního stupně. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku odkázal na svoji konstantní judikaturu a na nález Ústavního soudu

sp. zn. Pl. ÚS 6/05

.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že ji podává z důvodu formalistického a se základními ústavními principy nekonformního výkladu práva ze strany obecných soudů, pokud jde o tzv. restituční tečku a jejího dopadu na subjektivní práva osoby, která jako postupník nabyla právo na vydání náhradního pozemku, které marně uplatňovala po státu jako osobě povinné. Stěžovatelka podle svého názoru měla vůči Pozemkovému fondu ČR právní nárok na vydání náhradního pozemku, požádala o vydání určitého konkrétního pozemku a Pozemkový fond jednající de facto jako orgán úřední moci, tuto žádost akceptoval již v roce 1998, přislíbil ji naplnit a byl tak vázán svým příslibem.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud proto posoudil, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.

Otázkou vydání tzv. náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě se Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zabýval. Nálezem pléna Ústavního soudu

sp. zn. Pl. ÚS 6/05

ze dne 13. prosince 2005 (vyhlášený pod č. 531/2005 Sb.), bylo zrušeno ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. (stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků), a to ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a k jejich dědicům. Podle výslovného znění výroku tohoto nálezu se zrušení týkalo pouze původních oprávněných osob. V odůvodnění nálezu Ústavní soud vysvětlil, z jakého důvodu ze zrušovacího výroku vyjmul ostatní osoby, tedy i ty, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. Ohledně těchto ostatních osob tedy i nadále zůstala v platnosti lhůta ke splnění závazku poskytnout náhradní pozemek, stanovená v ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a v čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb. Právní názor Ústavního soudu, kterým je čtvrtý senát Ústavního soudu vázán (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy), je v citovaném plenárním nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 6/05

(in http://nalus.usoud.cz) podrobně odůvodněn. Uvedený nález charakterizuje oprávněnou osobu s ohledem na účel institutu restitutio in integrum a Ústavní soud neshledal důvod se od tohoto výkladu odchýlit ani na základě argumentace stěžovatelky uvedené v ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedenému nelze než uzavřít, že obecné soudy postupovaly ústavně konformně, když při rozhodování o žalobě stěžovatelky respektovaly uvedený plenární nález Ústavního soudu, z něhož vychází i následující judikatura (srov. též usnesení Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 2913/07

,

II. ÚS 3008/07

nebo

I. ÚS 86/08

in http://nalus.usoud.cz) a dovodily zánik nároku stěžovatelky na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě.

Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou ani Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky o porušení jejích namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Z důvodu, že ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, Ústavní soud již nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatelku k odstranění vady podání, která spočívala v tom, že k návrhu nebyla přiložena avizovaná plná moc právního zástupce Mgr. MUDr. Zdeňka Kubici.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 14. září 2010

Miloslav Výborný v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu