Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding administrative court jurisdiction and request for stay of execution.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint and the associated request for a stay of execution filed by the applicant against administrative court rulings. The applicant argued that the Regional Court in Plzen violated his right to a lawful judge by transferring jurisdiction to the City Court in Prague based on the seat of the administrative body. The Court held that the complaint was clearly unfounded as the lower courts correctly applied the Administrative Court Act, and the Constitutional Court does not substitute its own interpretation of statutory law. Consequently, the Court found no violation of constitutional rights and denied the stay of execution.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 38 odst. 1 Listiny; § 7 odst. 2 s. ř. s.: The Constitutional Court does not substitute its own interpretation of subordinate law but only reviews whether the application of such law violates constitutionally guaranteed rights, and a mere disagreement with the legal assessment does not constitute a violation of the right to a lawful judge.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 16. září 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného Mgr. Janou Glogarovou, advokátkou, AK se sídlem Porážková 1424/20, 702 00 Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2010 čj. 1 As 62/2010-68 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 3. 2010 čj. 17 A 17/2010-20, spojené s návrhem na odklad jejich vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí správních soudů.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva dopravy ze dne 7. 12. 2009 čj. 864/2009-160-SPR/2 rozhodl Krajský soud v Plzni o postoupení věci k vyřízení Městskému soudu v Praze z důvodu místní příslušnosti. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud zamítl s tím, že ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též jen "s. ř. s.), jasně stanoví místní příslušnost soudu podle sídla správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v posledním stupni, a nedává krajským soudům v tomto směru žádnou diskreci.
Stěžovatel stručně zrekapituloval výsledky správního řízení, ve kterém Krajský úřad Plzeňského kraje zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Plzně, jímž mu nebyl přiznán nárok na náhradu uplatněných jízdních výdajů. Žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, zaevidovanou u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 17 Ca 35/2009, stěžovatel následně doplnil, resp. rozšířil o návrh na zrušení rozhodnutí Ministerstva dopravy, které zamítlo odvolání stěžovatele a potvrdilo rozhodnutí ředitele Krajského úřadu Plzeňského kraje o tom, že vedoucí odboru dopravy a silničního hospodářství krajského úřadu, není vyloučen z projednávání a rozhodování v řízení o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu města Plzně. S vyloučením žaloby proti rozhodnutí procesní povahy k samostatnému projednání a postoupení jinému soudu, než který bude rozhodovat o žalobě proti meritornímu rozhodnutí, stěžovatel nesouhlasil a tvrdil porušení práva na zákonného soudce. Dle jeho názoru mohl Krajský soud v Plzni při rozhodování o věci samé rozhodnout i o procesní stránce věci, neboť stanoví-li ustanovení § 7 odst. 2 s. ř. s. místní příslušnost soudu podle sídla správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v posledním stupni, jde jistě o rozhodnutí meritorní povahy.
S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí s tím, že toto opatření nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a výkon rozhodnutí by pro něho znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká by při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není další instancí v rámci soustavy obecných soudů a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti, pokud došlo k porušení běžné zákonnosti, ale jedině tehdy, pokud takové porušení současně představuje zásah do ústavně zaručených práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. např. nález
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
, dostup. na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci, ve které šlo o aplikaci a výklad ustanovení § 7 odst. 2 s. ř. s., žádné z výše uvedených pochybení nelze správním soudům vytknout. Ústavní soud připomíná, že provedení ústavního imperativu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, kterým je mimo jiné i místně, věcně a funkčně příslušný soud, svěřuje ústavní pořádek zákonu (čl. 38 odst. 1 Listiny). S kasačními námitkami stěžovatele stran místní příslušnosti Městského soudu v Praze se Nejvyšší správní soud vypořádal a srozumitelně a logicky vysvětlil, z jakých důvodů považoval rozhodnutí Krajského soudu v Plzni za správné. Ústavní soud na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu zcela odkazuje a uzavírá, že pokud správní soudy rozhodly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, a svůj postup náležitě odůvodnily, nemohl dospět k závěru o porušení kautel hlavy páté Listiny pouze na základě stěžovatelova odlišného (nesouhlasného) právního názoru.
Podle ustanovení § 79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost nemá odkladný účinek, Ústavní soud však může vykonatelnost napadených rozhodnutí za podmínek stanovených odst. 2 citovaného ustanovení odložit. Ústavní soud neshledal pro takový (výjimečný) postup důvod, a proto návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí samostatným usnesením nevyhověl.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. září 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu