Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding excessive litigation costs and procedural delays in civil proceedings.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint challenging lower court rulings on litigation costs and procedural delays. The applicant argued that the defendants, as company board members, should not bear costs for the company's debts and that a 16-year trial duration violated fair trial rights. The court found the complaint unfounded, noting that lower courts acted within legal bounds, corrected errors on appeal, and that procedural delays alone do not justify constitutional review.
Legislator-Regeste
KI-generiertZákon o Ústavním soudu; Ústava ČR: Ústavní soud může zasahovat do rozhodování obecných soudů pouze tehdy, pokud by jejich rozhodnutí byly projevem libovůle nebo extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. R., zastoupeného JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, V Jámě 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 2753//2009-166 ze dne 25. května 2010, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 411/2008-149 ze dne 27. listopadu 2008 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 28 C 85/2006 ze dne 12. února 2008 ve znění opravného usnesení sp. zn. 28 C 85/2006 ze dne 12. února 2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivé projednání věci před soudem dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Obvodní soudu pro Prahu 8 rozsudkem sp. zn. 28 C 85/2006 ze dne 12. února 2008 ve znění opravného usnesení sp. zn. 28 C 85/2006 ze dne 12. února 2008 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") zamítl žalobu stěžovatele, aby J. J. a J. T. (dále jen "žalovaní") byli povinni zaplatit mu společně a nerozdílně částku 463.842,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 16 % p.a. z částky 381.350 Kč od 26. 4. 2002 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 9 % p.a. z částky 82.492,50 Kč od 1. 3. 2006 do 30. 6. 2006 a následně dle změn reposazby až do zaplacení a uložil stěžovateli zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 57.569,- Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 20 Cdo 411/2008-149 ze dne 27. listopadu 2008 (dále jen "rozhodnutí odvolacího soudu") rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 57.072,- Kč a uložil stěžovateli zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 72.773,- Kč. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením č. j. 32 Cdo 2753/2009-166 ze dne 25. května 2010 zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatel vyjadřuje v ústavní stížnosti nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů, které napadenými rozhodnutími podle jeho přesvědčení neposkytly náležitou ochranu jeho právům a zejména v otázce rozhodnutí o povinnosti hradit náklady řízení nepřihlédly k mimořádným okolnostem, které podle zakládaly důvody soudní moderace této povinnosti. Obecné soudy napadenými rozhodnutími podle stěžovatele daly vzniknout absurdní situaci, kdy žalovaní coby členové představenstva společnosti J&T*, pražská stavební společnost, kteří nesli odpovědnost za neplnění závazků této společnosti a v jejichž výlučné moci bylo zařídit splnění jejího závazku vůči stěžovateli, byli za své počínání při výkonu funkcí členů jejího představenstva, v jehož důsledku tato společnost nebyla schopna splnit své závazky, "odměněni" právem na náhradu řízení vůči stěžovateli. Stěžovatel též namítá, že řízení trvalo 16 let.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem libovůle nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě. Svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi a stěžovatelem uplatněnými tvrzeními a námitkami, které stěžovatel v podstatě znovu opakuje v ústavní stížnosti. Pochybení soudu prvního stupně, který se opomněl vypořádat s důvody žaloby stěžovatele spočívajícími v obecné občanskoprávní odpovědnosti žalovaných za škodu a nesprávně určil výši nákladů řízení, napravil ve svém rozhodnutí odvolací soud, který též dostatečně vysvětlil, proč neaplikoval ve prospěch stěžovatele při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ust. § 150 občanského soudního řádu. Námitky stěžovatele tak představují podle náhledu Ústavního soudu pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů. Vzhledem k těmto skutečnostem Ústavní soud v dalším již jen odkazuje na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí, a to především na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Pouze k námitce stěžovatele stran délky řízení Ústavní soud dodává, že průtahy v řízení před obecnými soudy, byť by i existovaly a byly neodůvodněné, podle jeho ustálené judikatury samy o sobě nemohou vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. nález
sp. zn. IV. ÚS 628/03
in http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručeným ústavními normami České republiky, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu