Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 2670/10 ECLI:CZ:US:2010:2.US.2670.10.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as premature due to pending appeal by the applicant.

Geschäftsnummer II.ÚS 2670/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint, ruling it inadmissible because a pending appeal to the Supreme Court remained unresolved. The applicant challenged a regional court's decision regarding property ownership and costs, arguing procedural unfairness and excessive formalism. The court determined that since the applicant had filed an appeal, the constitutional complaint was premature and would improperly interfere with the Supreme Court's jurisdiction.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if filed while an extraordinary remedy is pending, as the individual has indicated a preference for the ordinary appellate process.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint premature filing subsidiarity principle pending appeal Supreme Court jurisdiction procedural exhaustion separation of powers

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je ovšem vůči ostatním prostředkům, které slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2010 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného Mgr. Vladimírem Kropíkem, advokátem se sídlem 28. října 190, Suchdol nad Lužnicí, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2010 č. j. 26 Co 220/2008-305, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 10. 9. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí pro domnělé porušení jeho základních práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V záhlaví citovaným rozsudkem Krajský soud v Praze změnil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. 1. 2008 č. j. 3 C 306/2005-187, jímž byla v celém rozsahu zamítnuta žaloba žalobce - obchodní společnosti R.M.S. - plus, spol. s r.o. proti stěžovateli o určení vlastnictví ve výroku specifikovaných nemovitostí, a to tak, že vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí určil žalobce. Dále rozhodl o povinnosti stěžovatele uhradit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně i před odvolacím soudem v celkové výši 100 200 Kč. Krajský soud v dané věci rozhodoval opakovaně poté, co byl k dovolání stěžovatele rozsudek téhož soudu ze dne 17. 9. 2008 č. j. 26 Co 220/2008-220 zrušen na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009 č. j. 30 Cdo 5388/2008-259.

Stěžovatel v ústavní stížnosti poté, co obsáhle zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy i argumentaci v nich uplatněnou, vyjádřil nesouhlas se způsobem hodnocení charakteru předmětného smluvního vztahu i jeho platnosti a nadále polemizoval s právními závěry krajského soudu. Způsob posouzení dané věci krajským soudem stěžovatel shledal nespravedlivým a označil jej za přepjatý formalismus. Dále uvedl, že obdobnou argumentaci užil "ve svém dovolání proti druhému rozsudku odvolacího soudu ze dne 8. 9. 2010."

V souladu s výše citovaným tvrzením stěžovatele, Ústavní soud dotazem na pracovnici civilního oddělení Okresního soudu Praha-západ, Bc. N. Š., zjistil, že proti ústavní stížností napadenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dne 10. 9. 2010 dovolání k Nejvyššímu soudu, o kterém dosud nebylo dovolacím soudem rozhodnuto.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je ovšem vůči ostatním prostředkům, které slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity.

V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jeden z atributů ústavní stížnosti tedy, že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to ovšem neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Z věty za středníkem tedy vyplývá, že v tomto případě, pokud jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Uplatnil-li však stěžovatel mimořádný opravný prostředek a tento byl odmítnut na základě úvahy Nejvyššího soudu, že nebyl přípustný, je podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, a to 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, pokud stěžovatel napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž o přípustnosti tohoto dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze podanou ústavní stížnost i proti rozhodnutí odvolacího soudu, resp. soudu nalézacího odmítnout z důvodu její opožděnosti. Přitom však platí, že v této fázi není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat přípustnost stěžovatelem podaného dovolání, neboť by tím nepřípustně zasahoval do pravomocí Nejvyššího soudu posoudit podané dovolání jak z hlediska přípustnosti, tak eventuálně z hlediska důvodnosti.

Bylo by zásahem do kompetence Nejvyššího soudu rozhodovat o dovolání a také porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud rozhodoval před tím, než o věci rozhodne Nejvyšší soud. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti není v praxi důvod, protože i za situace, že dovolací soud posoudí dovolání jako nepřípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež rozhodnutí o dovolání předcházela, odmítnout pro opožděnost. To vše platí ovšem za předpokladu, že dovolání bylo podáno formálně řádně a nebyla-li jeho přípustnost dle příslušných ustanovení o. s. ř. (§ 236 a násl.) výslovně vyloučena. Za splnění formálních náležitostí dovolání je odpovědný stěžovatel a Ústavní soud se jimi v této fázi řízení nemůže zabývat, neboť by zasahoval do judikatorní činnosti Nejvyššího soudu.

Protože, jak je uvedeno výše, podal stěžovatel vedle ústavní stížnosti i dovolání, je zřejmé, že on sám svým postupem dal najevo, že se domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Lze tak uzavřít, že podání ústavní stížnosti je nyní předčasné.

Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2010

Eliška Wagnerová

soudce zpravodaj