Constitutional Court dismisses appeal for non-payment of small debt due to improper appeal filing and lack of counsel.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a client against a district court judgment ordering payment of a small debt. The client argued for suspension of the judgment's enforceability and the annulment of a specific Civil Procedure Code section, claiming violations of fair trial rights. The court dismissed the complaint because the client filed an appeal on a decision that explicitly stated appeals were inadmissible for debts under 10,000 CZK, thereby failing to meet the formal requirements for a constitutional review.
Legislator-Regeste
KI-generiertLaw on the Constitutional Court § 43; A constitutional complaint must meet formal conditions, including proper appeal procedure and legal representation, and any ancillary requests for suspension or statutory annulment share the fate of the main complaint.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 9. září 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. S., bez právního zastoupení, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 4. května 2010 č. j. 5 C 58/2001-100, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a s návrhem na zrušení ust. § 50 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 420/2009 Sb., za účasti Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. července 2010, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 4. května 2010 č. j. 5 C 58/2001-100, a to pro porušení článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 4. května 2010 č. j. 5 C 58/2001-100.
Dále stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud zrušil ust. § 50 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 420/2009 Sb.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 4. května 2010 č. j. 5 C 58/2001-100 byla žalovanému (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1 008,- Kč s příslušenstvím a dále byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 6 180,- Kč.
II. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu bylo odňato právo jednat před soudem, neboť o konání ústního jednání se nedozvěděl a tudíž se nemohl osobně účastnit řízení a činit procesní úkony. Stěžovatel dále namítá, že ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně.
III. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky, stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V souzené věci Ústavní soud shledal, že tomu tak není.
Ze sdělení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou Ústavní soud zjistil, že stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 4. května 2010 č. j. 5 C 58/2001-100 odvoláním. Stěžovatel tak učinil přesto, že toto rozhodnutí obsahuje poučení, že "proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné podle ust. § 202 odst. 2 o. s. ř., neboť bylo rozhodováno o peněžité pohledávce nepřesahující částku 10.000,- Kč".
Dotazem na pracovnici Krajského soudu v Liberci Ústavní soud zjistil, že spis vedený o Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 58/2001 byl předložen odvolacímu soudu k projednání podaného odvolání a k projednání vznesené námitky podjatosti.
Ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu fyzickým a právnickým osobám ukládá povinnost, aby byly v řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy, což se vztahuje již na samotné sepsání ústavní stížnosti.
V předmětné věci stěžovatel při podání ústavní stížnosti nebyl a ani nyní není zastoupen advokátem.
Z mnoha předchozích řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatel vedl, je přitom již dostatečně poučen, jaké náležitosti zákon pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje. Součástí poučení byl pravidelně i návod, jak postupovat při odstraňování vad ústavní stížnosti včetně popisu, jak postupovat v případě, že stěžovatel nemá prostředky na zaplacení nákladů spojených s právním zastoupením, včetně upozornění, že Ústavní soud právní zastoupení nezajišťuje.
Ústavní soud pouze pro úplnost dodává, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se s ústavní stížností nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a v zákonné lhůtě, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhal toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 4. května 2010 č. j. 5 C 58/2001-100, je třeba uvést, že takový postup by byl možný (ust. § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. ledna 1995
sp. zn. IV. ÚS 209/94
, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, usnesení č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal rovněž návrh na zrušení ust. § 50 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 420/2009 Sb. Z ust. § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ust. § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz shodně usnesení Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 101/95
, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení, jestliže jeho aplikace nezasáhla do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost a návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle ust. § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Návrh na zrušení ust. § 50 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 420/2009 Sb., Ústavní soud odmítl podle ust. § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu