Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 2124/10 ECLI:CZ:US:2010:4.US.2124.10.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses co-ownership dissolution appeal as clearly unfounded and within general courts' authority.

Geschäftsnummer IV.ÚS 2124/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a co-owner against the dissolution of their shared property rights. The applicant argued that the lower courts' decision violated his right to respect for the home and fair trial by ignoring his severe health conditions and lack of adequate alternative housing. The court ruled that general courts have broad discretion in property disputes and that the lower courts' reasoning was sufficiently grounded in relevant facts, rendering the complaint clearly unfounded.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 of the Act on the Constitutional Court; § 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court: The Constitutional Court may reject a complaint as clearly unfounded if the lower courts' decisions are reasonably justified and do not exceed constitutional limits, respecting the principle of minimal interference with judicial authority.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint rejection co-ownership dissolution right to respect for home fair trial standard judicial discretion clearly unfounded property dispute

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 of the Act on the Constitutional Court
§ 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court
Art. 81 of the Constitution
Art. 91 of the Constitution
Art. 83 of the Constitution
Art. 87 para. 1 lit. d) of the Constitution
§ 142 para. 2 of the Civil Code
§ 142 para. 1 of the Civil Code

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatele V. V., právně zastoupeného advokátem JUDr. Ivo Pavlů, se sídlem nám. T. G. Masaryka 11, Prostějov, proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 9. 8. 2006 sp. zn. 7 C 64/2004, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2008, sp. zn. 21 Co 450/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2010 sp. zn. 22 Cdo 2907/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 22. 7. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Napadeným rozsudkem okresního soudu bylo v meritu věci rozhodnuto tak, že spoluvlastnictví mezi stěžovatelem a Mgr. V. V. se za náhradu ruší. Toto rozhodnutí bylo posléze potvrzeno odvolacím soudem s tím, že Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.

Stěžovatel ve svém návrhu uvedl, že právní doktrína akcentuje větší význam práv na život a zdraví a jeho práv ochranu v poměru k právům majetkovým. Zdravotní stav stěžovatele je dlouhodobě vážný a zrušení spoluvlastnictví k domu, kde je zvyklý a kde žil prakticky celý život, výraznou měrou přispěje ke zhoršení jeho zdravotního stavu. Obecné soudy v předmětném případě zcela účelově akcentovaly údajné konflikty mezi spoluvlastníky, na jejichž "existenci" byla vystavěna argumentace pro zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Stěžovatel vnímá rozhodnutí obecných soudů jako nedovolený zásah do nedotknutelnosti obydlí, který vybočuje z ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."). Zbavení stěžovatele podílu na sporné nemovitosti považuje za rozporné s dobrými mravy, neboť za částkou získanou vypořádáním si nemůže zajistit adekvátní náhradu. Svépomocně postavená garsoniéra v Olomouci se nachází ve 4. nadzemním podlaží a je pro stěžovatele zcela zdravotně nevhodná a nemůže splňovat kritéria pro adekvátní bydlení. Dle náhledu stěžovatele došlo k zásahu do jeho základních práv, jež jsou mu garantovány čl. 11, 12 a 36 Listiny základních práv a svobod.

III. Ústavní soud se návrhem stěžovatele zabýval, přičemž dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace aplikovaných právních předpisů je záležitostí obecných soudů.

Jednou z námitek stěžovatele je chybná aplikace ustanovení § 142 odst. 2 o. z. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu přichází v této souvislosti v úvahu porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo. Ustanovení § 142 odst. 1 občanského zákoníku poskytuje obecným soudům značnou míru volnosti při uvážení všech relevantních okolností konkrétního případu. Zákon toliko příkladmo uvádí některá kritéria, k nimž obecný soud při vypořádání přihlíží, ovšem není jimi vázán. Určení, kterému ze spoluvlastníků bude věc přikázána, je výlučně věcí volné úvahy obecných soudů a Ústavní soud důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, není povolán tyto jejich závěry, za předpokladu, že jsou řádně odůvodněny, jakkoliv přehodnocovat, a to ani v případě, že by se s nimi sám neztotožňoval. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud shledal, že výrok o zrušení spoluvlastnictví a přikázání předmětných nemovitostí do vlastnictví vedlejšího účastníka byl odůvodněn dostatečně a interpretace relevantních ustanovení občanskoprávních předpisů nevybočila z mezí ústavnosti.

Z rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že v minulosti vzniklé a v rámci přestupkového řízení řešené spory nebyly jediným kritériem, na jehož základě obecné soudy přistoupily k vypořádání spoluvlastnictví. Z odůvodnění okresního soudu vyplývá, že se soud zabýval otázkou, nakolik je sporná nemovitost stěžovatelem využívána, vyžádal si podklady o spotřebě plynu a elektřiny. Dalším hlediskem bylo účelné využívání nemovitosti a její údržba. Stejně tak soud přihlédl ke skutečnosti, že nemovitost nelze reálně rozdělit.

Z výše uvedených důvodů lze dle náhledu Ústavního soudu považovat napadená rozhodnutí obecných soudů za ústavně konformní.

Ústavnímu soudu tak nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. září 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu