Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 2502/10 ECLI:CZ:US:2010:1.US.2502.10.1 KI-generiert

Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding unfair process and property rights due to court costs order.

Geschäftsnummer I.ÚS 2502/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against lower court decisions ordering him to pay litigation costs. The applicant argued that the courts violated his right to a fair process and property rights by restricting his ability to raise jurisdictional objections only at the hearing. The court held that general courts have the authority to balance procedural rights against the principle of economic efficiency in litigation.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Zákon o Ústavním soudu; Listina základních práv a svobod: Ústavní soud odmítá ústavní stížnost, pokud obecné soudy ústavně aprobovatelně vyváží zájmy ekonomiky řízení s procesními právy účastníků, aniž by došlo k porušení základních práv.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal litigation costs order fair process rights economic efficiency principle jurisdictional objection timing

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Proto bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 11 Listiny základních práv a svobod
čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
§ 147 odst. 1 o. s. ř.
§ 147 odst. 1 o. s. ř., čímž došlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv na spravedlivý proces a na ochranu majetku.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
IV. ÚS 10/98
Constitutional court dismissed constitutional complaint regarding court costs allocation as not a fundamental rights violation.
II. ÚS 130/98
Constitutional Court dismisses appeal for lack of detailed reasoning on litigation costs as standard legal issue.
I. ÚS 30/02
Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding court costs and alleged bias as unfounded.
IV. ÚS 303/02
Constitutional Court dismisses appeal on court costs, ruling ordinary court discretion is not a fundamental rights violation.
III. ÚS 255/05
Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding civil court costs allocation under § 150 of Civil Procedure Code.
IV. ÚS 131/08
Constitutional Court dismisses appeal claiming fair trial rights violated by denial of litigation costs. The Court ruled the appeal was clearly unfounded. The Court found no constitutional violation. The Court distinguished this case from prior precedents regarding partial success. The Court emphasized the lower court's reasoning was sufficient. The Court upheld the lower court's decision on costs. The Court rejected the claim of unfair process. The Court noted the appellant had significant success. The Court concluded the appeal lacked merit. The Court affirmed the lower court's cost ruling.
II. ÚS 464/09
Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding court costs application under § 150 of Civil Procedure Code.
II. ÚS 2608/09
Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process regarding court costs allocation in contract dispute.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 7. září 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného Mgr. Václavem Erbanem, advokátem se sídlem Sokolská 21, 702 00 Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 42 Co 149/2010 a usnesení Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. 17 C 286/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím, neboť má za to, že jimi došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), základního práva na majetek garantovaného čl. 11 Listiny a k porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny.

Usnesením okresního soudu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení podle ust. § 147 odst. 1 o. s. ř., neboť z důvodů na straně stěžovatele (tím, že vznesl námitku věcné nepříslušnosti, která byla zjevně nedůvodná a která mohla být uplatněna kdykoli po obdržení žaloby stěžovatelem) došlo ke zmaření jednání, se kterým vznikly náklady dalšímu účastníkovi, jeho zástupci a svědkovi. Odvolací soud usnesení okresního soudu potvrdil. Podle názoru odvolacího soudu je sice možno souhlasit se žalovaným, že věcnou příslušnost soud zkoumá kdykoli za řízení, přesto soud musí dbát rovněž o to, aby řízení proběhlo v souladu se zásadou hospodárnosti. Stěžovatel si poté, co mu byla doručena žaloba, zvolil zástupce a jeho prostřednictvím podal kvalifikované vyjádření k žalobě, avšak v tomto vyjádření námitku věcné nepříslušnosti soudu nevznesl, učinil tak až při jednání, které soud I. stupně ve věci nařídil, a proto zde byl důvod pro použití ust. § 147 odst. 1 o. s. ř. Je přitom zcela bez významu, zda soud, u něhož byla námitka vznesena, přistoupí k předložení věci vrchnímu soudu, aniž by ve věci jednal, nebo zda jednání proběhne, neboť je zřejmé, že vzhledem k předepsanému postupu nemůže soud I. stupně ve věci rozhodnout u tohoto nařízeného jednání. Odvolací soud na tomto místě připomněl též ust. § 6 o. s. ř. upravující součinnost všech účastníků řízení se soudem. Z toho ustanovení posléze dovodil povinnost účastníků řízení činit svá podání tak, aby bylo předcházeno průtahům a nebyly zvyšovány náklady řízení. Proto odvolací soud uzavřel, že stěžovatel měl námitku věcné nepříslušnosti soudu uplatnit již v podání, kterým se vyjádřil k žalobě, a proto bylo namístě rozhodnout o separaci nákladů řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že rozhodnutí nalézacího soudu je nelogické a nesmyslné, neboť účastník řízení má právo námitku věcné nepříslušnosti soudu uplatnit kdykoliv. Stěžovatel ji navíc uplatnil poté, co byl poučen soudem o právu námitku věcné nepříslušnosti uplatnit. Argument nalézacího soudu, že šlo o zjevně nedůvodnou námitku, považuje za rozpornou s dalším postupem soudu, který po jejím uplatnění pokračoval v řízení výslechem svědků a až poté věc předložil vrchnímu soudu. Není též podle jeho názoru pravdou, že uplatněním námitky zmařil jednání. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvedl, že není možné, aby byl sankcionován za využití svého práva odsouzením k zaplacení separovaných nákladů řízení. Stejně tak nepřesvědčivá je podle jeho názoru argumentace odvolacího soudu, že měl vznést svou námitku již ve vyjádření k žalobě. Náklady účastníků při ústním jednání navíc vznikly jejich dostavením se k jednání, a proto nejde o náklady, které by jinak nebyly vznikly tím, že stěžovatel vznesl námitku věcné nepříslušnosti. Obě rozhodnutí obecných soudů jsou proto podle názoru stěžovatele v rozporu s ust. § 147 odst. 1 o. s. ř., čímž došlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv na spravedlivý proces a na ochranu majetku.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Při posuzování problematiky nákladů řízení Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Ve svých předchozích rozhodnutích Ústavní soud uvedl, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. nálezy

sp. zn. IV. ÚS 10/98

,

sp. zn. II. ÚS 130/98

,

sp. zn. I. ÚS 30/02

,

sp. zn. IV. ÚS 303/02

,

sp. zn. III. ÚS 255/05

nebo

sp. zn. IV. ÚS 131/08

veřejně dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 464/09

či

sp. zn. II. ÚS 2608/09

, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

S námitkami stěžovatele ohledně porušení jeho základních práv, které mělo spočívat v nesprávném výkladu ust. § 147 odst. 1 o. s. ř. a v následném uložení povinnosti zaplatit žalobci náklady řízení v rozporu s tímto zákonným ustanovením, se Ústavní soud neztotožnil, neboť takový zásah neshledal. Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně aprobovat, tedy že stěžovatel má povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení. Výklad podústavního práva je v prvé řadě věcí obecných soudů, přičemž jak vyplývá z odůvodnění odvolacího soudu, v projednávané věci tento pečlivě vážil konkurující si zájmy na "ekonomice řízení", tedy i rychlosti řízení, jakožto komponentu spravedlivého procesu, a procesními oprávněními účastníka spočívajícími v možnosti vznášet námitky věcné nepříslušnosti soudu. Odvolací soud pak přiléhavě vysvětlil, proč dal přednost rychlosti řízení, aniž by byl stěžovatel nějak krácen na svých procesních právech, neboť měl a mohl námitku věcné nepříslušnosti soudu uplatnit již ve svém vyjádření k žalobě. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že hodnocení odvolacího soudu se nevymyká ústavně aprobovatelnému závěru. Rozhodně jej nelze považovat za výkon zakázané svévole.

Ústavní soud na základě výše uvedených důvodů neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena základní práva stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Proto bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. září 2010

Ivana Janů

předsedkyně senátu