Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 1729/10 ECLI:CZ:US:2010:4.US.1729.10.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming eviction order violated property rights and fair housing compensation rules.

Geschäftsnummer IV.ÚS 1729/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against eviction orders issued by lower courts. The applicant argued that the courts failed to apply the duty to provide housing compensation under Civil Code § 3, violating her fundamental rights. The Court ruled that the lower courts' decisions were sufficiently reasoned and did not exceed the scope of their authority under the Constitution.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court; Constitution of the Czech Republic: The Constitutional Court does not review ordinary court decisions unless they violate constitutionally guaranteed rights, and abstractly formulated legal norms allow courts discretion in fact-finding.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal eviction order validity housing compensation duty judicial discretion review fundamental rights protection Civil Code section 3 ordinary court authority

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court
Constitution of the Czech Republic
Civil Code § 3

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
Supreme Court judgment of 12 August 2003, case no. 21 Cdo 633/2002
Supreme Court judgment of 14 October 2009, case no. Cpjn 6/2009

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky M. G., zastoupené JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Havířově - Šumbarku, Opletalova 608/2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 419/2009-137 ze dne 16. března 2010, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Co 414/2008-119 ze dne 15. října 2008 a proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 13 C 14/2008-75 ze dne 29. dubna 2008 takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a po doložení plné moci advokáta splňujícím i ostatní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejích práv vyplývajících z čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a s odkazem na porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 13 C 14/2008 Ústavní soud zjistil, že Okresního soud v Novém Jičíně rozsudkem č. j. 13 C 14/2008-75 ze dne 29. dubna 2008 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") uložil stěžovatelce vyklidit byt č. 6 nacházející se v domě č.p. 688, č. or. 41 na ulici Dolní Brána v Novém Jičíně do tří měsíců od právní moci rozsudku a uložil stěžovatelce zaplatit žalobci D. O. (dále jen "žalobce") na nákladech řízení částku 1.000,- Kč. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 42 Co 414/2008-119 ze dne 15. října 2008 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 26 Cdo 419/2009-137 ze dne 16. března 2010 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně popisuje okolnosti jejího případu, přičemž jádrem ústavní stížnosti je požadavek jeho podřazení pod ustanovení § 3 občanského zákoníku, tedy toho, aby v souvislosti se stěžovatelce uloženou povinností vyklidit byt byla žalobci uložena povinnost zajistit stěžovatelce bytovou náhradu. V důsledku toho, že obecné soudy neshledaly rozpor uložení povinnosti vyklizení bytu stěžovatelkou bez zajištění bytové náhrady s dobrými mravy, cítí se stěžovatelka být dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku je z hlediska rozsahu míry určitosti právní normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, umožňující soudu odpovědně uvážit veškeré skutkové okolnosti, které mají vliv na učinění úsudku o tom, zda v konkrétním případě došlo k jejímu naplnění (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003 sp. zn. 21 Cdo 633/2002).

Přezkum soudcovského uvážení daného rámcem abstraktně formulovaného, resp. relativně neurčitého ustanovení § 3 občanského zákoníku se totiž z přezkumné činnosti Ústavního soudu (vyjma tohoto aspektu) zjevně vymyká. V návaznosti na námitky stěžovatelky Ústavní soud konstatuje, že v záhlaví citovaná rozhodnutí jsou v přiměřeném rozsahu řádně, tj. vzhledem k učiněným závěrům v mezích argumentačního pole vymezeného okolnostmi věci stěžovatelky dostatečně odůvodněna, a to i za použití relevantní judikatury. Rozpor se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009 sp. zn. Cpjn 6/2009, jehož se stěžovatelka mimo jiné dovolávala, předmětná rozhodnutí rovněž nezakládají (viz. především stanovení tříměsíční lhůty k vyklizená bytu). Podle náhledu Ústavního soudu z kautel ústavnosti nevybočují, pročež lze konečný úsudek obecných soudů chápat jako ústavně přípustný výraz nezávislého soudního rozhodování (čl. 1 odst. 1, čl. 82 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy). S ohledem na právě uvedené skutečnosti Ústavní soud považuje za dostačující v dalším pouze odkázat na v záhlaví citovaná rozhodnutí.

Ústavní soud uzavírá, že žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2010

Miloslav Výborný v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu