Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding appeal limits and court costs allocation in civil proceedings.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a former employee against a regional court's dismissal of her claim for a loyalty bonus and the associated court costs. The court found no violation of fundamental rights as the lower court correctly applied the principle of success in litigation to award costs, and the appeal limit was not discriminatory. Furthermore, the Constitutional Court ruled it lacked jurisdiction to decide on state reimbursement of litigation costs, which falls under the ordinary courts' authority.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 1 písm. d), § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint if the contested decision does not violate fundamental rights or principles of proportionality, and the Court lacks jurisdiction to rule on matters such as the allocation of litigation costs which are reserved for ordinary courts.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 30. srpna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti I. H., zastoupené Mgr. Zděnkou Havlíkovou, advokátkou, AK se sídlem Guldenerova 28, 326 00 Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2010 čj. 12 Co 673/2009-108 spojeného s návrhem na zrušení ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu a návrhem na zproštění povinnosti k úhradě nákladů řízení před obecnými soudy, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni vydaného v řízení o zaplacení 7 000,- Kč s příslušenstvím. S ústavní stížností spojila návrh na zrušení ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., který označila za diskriminační, a ze stejného důvodu žádala o zproštění povinnosti hradit náklady řízení před nalézacím a odvolacím soudem.
Z rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 3. 2009 čj. 19 C 386/2008 - 91 a napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka se žalobou po svém bývalém zaměstnavateli, obchodní společnosti Panasonic AVC Network Czech, s. r. o., domáhala zaplacení částky 7 000,- Kč s příslušenstvím z titulu plnění z kolektivní smlouvy. Okresní soud žalobě vyhověl, k odvolání žalované však Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvého stupně změnil, žalobu zamítl (výrok I.) a stěžovatelku zavázal povinností nahradit žalované na nákladech řízení před soudem prvého stupně částku 12 240,- Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 12 120,- Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000,- Kč (výrok II.). Krajský soud v Plzni dospěl na základě skutkových zjištění provedených okresním soudem k závěru, že stěžovatelka neměla na výplatu věrnostní odměny podle kolektivní smlouvy pro rok 2008 nárok z důvodu nesplnění podmínky existence pracovního poměru u žalované za účinnosti kolektivní smlouvy pro rok 2008; stěžovatelka ukončila pracovní poměr u žalované dohodou dne 11. 8. 2007. O nákladech řízení krajský soud rozhodl podle úspěchu ve věci.
V ústavní stížnosti stěžovatelka argumentovala pouze ve vztahu k napadenému ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Omezení přípustnosti dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu výší peněžitého plnění označila za diskriminující a na svém případě poukázala na to, že se nemohla bránit ani proti rozhodnutí o nepřiznání žalované částky, ani proti uložení povinnosti nahradit žalované náklady řízení ve výši, která je pro ni jako starobní důchodkyně likvidační. V souvislosti s tímto tvrzením stěžovatelka navrhla, aby byla zproštěna povinnosti nahradit žalované náklady řízení před obecnými soudy, resp. aby tyto náklady nesl stát.
Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí a návrhy s ní spojené z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s ústavním pořádkem, a poté rozhodl, že ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, jakož i návrh na zrušení zákonného ustanovení s ní spojený jsou zjevně neopodstatněné.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. připouští dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč (dříve 20 000,- Kč). Je proto zřejmé, že proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ve věci samé neměla stěžovatelka k dispozici žádný opravný prostředek, neboť dovolání by s ohledem na ustálený výklad napadeného ustanovení nemělo naději na úspěch z důvodu nepřípustnosti (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., Komentář. 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1879-1881 a vybrané judikáty Nejvyššího soudu, tamtéž, str. 1891-1892). Praxi Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího ohledně interpretace a aplikace § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Ústavní soud nezpochybňuje a v řadě svých rozhodnutí použití citovaného stanovení Nejvyšším soudem aproboval (srov. např. nález
I.ÚS 750/06
, publ. in Sb. n. u. sv. 45 str. 335), což jinými slovy vyjádřeno, znamená, že standardní aplikaci citovaného ustanovení nepovažoval za porušení základních práv jednotlivce.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vyložil, že právo na přístup k soudu není absolutní; tohoto práva je možno se domáhat jen za zákonem stanovených podmínek. Takovými jsou např. lhůty pro podání procesního prostředku či omezení týkající se přípustnosti procesních prostředků (především podávaných u vyšších soudních instancí). Z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně ani dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních (čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). V oblasti občanskoprávních vztahů je na vůli zákonodárce, kolik přezkumných instancí pro jednotlivé druhy řízení stanoví a jaké podmínky, za jejichž splnění se účastníkovi řízení otevře možnost přezkumu ve více instancích, určí. Z ústavních mezí tak nevybočuje ani jednostupňové soudnictví zejména ve věcech objektivně bagatelního významu, a proto vyloučení bagatelních věcí z přezkumu odvolacího soudu, tím více pak z přezkumu soudu dovolacího, není v obecné rovině v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny ani v rozporu s principem proporcionality ve smyslu čl. Ústavy (srov. např. nebo usnesení
sp. zn. IV.ÚS 101/01
, Sb. n. u., sv. 22 str. 387, usnesení III.ÚS 404/04, Sb. n.u., sv. 3, str. 421 či usnesení
sp. zn. IV.ÚS 336/02
,
III.ÚS 298/02
,
III.ÚS 2097/08
a další, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud se vyjádřil i k hodnotovému omezení přípustnosti opravného prostředku, kdy uvedl, že taková úprava nepředstavuje denegatio iustitiae, nýbrž jde o promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti takových sporů do výkladu základních práv, resp. do jejich hranic (srov. usnesení II.ÚS 2538/09 dostupné v elektronické podobě). Přestože tak Ústavní soud judikoval v souvislosti se zvýšením hodnotové hranice pro přípustnost odvolání (srov. ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. ve znění od 1. 7. 2009), lze jeho závěr zobecnit i při posouzení hodnotové hranice pro přípustnost dovolání jako mimořádného opravného prostředku. S ohledem na odůvodnění ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (v jakékoliv výši) není ze zákona přípustné.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni stěžovatelka neargumentovala, dokonce uvedla, že "neřeší otázku, zda jí měla či neměla být přiznána odměna od zaměstnavatele". Ústavní soud zaznamenal i další vady (účastníci řízení nebyli označeni, stížnostní žádání - petit - nebyl v souladu s obsahem podání), nepovažoval však za účelné vést stěžovatelku, resp. její právní zástupkyni, k doplnění ústavní stížnosti, neboť i případné odstranění vytýkaných vad by na jeho závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti nic nezměnilo. Ústavní soud totiž neshledal v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni žádné pochybení, které by zakládalo jeho zásah; odvolací soud rozhodl ve věci samé na základě skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem, o náhradě nákladů řízení pak podle zásady úspěchu ve věci podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, že za stěžovatelku uhradí stát náklady soudního řízení, resp. ať stát uhradí "alespoň polovinu soudních nákladů za vyhrané soudní řízení v I. stupni". Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nemůže překročit rámec předpisů, které vymezují jeho postavení a pravomoc [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, zákon o Ústavním soudu, zejména § 72 odst. 1 písm. a) a § 82 odst. 3 písm. a), b)], a vzneseným návrhem stěžovatelky se nemohl zabývat. Rozhodování o tom, kdo v občanskoprávním řízení nese náklady řízení a v jaké výši, zásadně přísluší soudům obecným. Pokud v řízení o ústavní stížnosti za podmínek v zákoně uvedených Ústavní soud zruší konkrétní soudní rozhodnutí, je věc po kasačním nálezu vrácena příslušnému obecnému soudu k novému projednání a rozhodnutí. S ohledem na ústavní a zákonné limity svého rozhodování Ústavní soud není k projednání návrhu stěžovatelky příslušný.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavním soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d), § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
V Brně dne 30. srpna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu