Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to lack of mandatory lawyer representation and expired deadline.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint because the lawyer representing him lost her mandate before the final decision. Although the applicant had previously been informed of the mandatory requirement for lawyer representation, the Court deemed further individual warnings ineffective given the identical nature of prior cases. Consequently, the complaint was dismissed without a merits review as it failed to meet the formal conditions for admissibility.
Legislator-Regeste
KI-generiertLaw on the Constitutional Court § 30 odst. 1; § 43 odst. 1 písm. a): A constitutional complaint is inadmissible if the applicant is not represented by a lawyer, and repeated warnings do not cure this defect if the representation is subsequently lost.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., t. č. bez právního zastoupení, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. března 2010. č. j. 19 Co 704/10-102, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. dubna 2010,č. j. 8 UL 2/2010-5, usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. října 2009 č. j. 21 Nc 5792/2008-77, a proti postupu Okresního soudu v Českých Budějovicích ve věci 21 Nc 5792/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 18. 6. 2010 stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaných v exekuční věci, zakázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích pokračovat v porušování jeho práva na řádné doručení písemností v řízení a přikázal mu obnovit stav před zásahem k říjnu 2009, kdy nebyla doručena první z písemností. Tvrdí, že postupem shora citovaných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod.
Dříve než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že tomu tak není. Stěžovatelova ústavní stížnost sice byla podána advokátkou Mgr. R. D. s přiloženou plnou mocí, která splňovala podmínky zákona o Ústavním soudu. Dne 1. 7. 2010 však Ústavní soud obdržel od právní zástupkyně stěžovatele oznámení, že rozhodnutím ČAK ze dne 29. 6. 2010, č. j. 1632/10 bylo zrušeno její určení v projednávané věci, a v důsledku toho byla stěžovateli vypovězena plná moc pro řízení před Ústavním soudem. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel nadále není pro řízení o ústavní stížnosti zastoupen advokátem na základě kvalifikované plné moci (viz § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ukládající fyzickým a právnickým osobám povinnost být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem).
Z předchozích řízení o návrzích, jež stěžovatel k Ústavnímu soudu podal, vyplývá, že byl opakovaně náležitě poučen o podmínce povinného zastoupení advokátem, o postupu k jejímu splnění, jakož i o důsledcích neodstranění vad návrhu (viz např. věci vedené pod
sp. zn. IV. ÚS 1777/10
,
II. ÚS 3219/09
).
Ústavní soud je toho názoru (který vyjádřil ve stěžovatelových věcech opakovaně), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se s ústavní stížností nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a v zákonné lhůtě, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
Účelem vyrozumění s určením lhůty k odstranění vad návrhu podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro meritorní projednání věci před Ústavním soudem. Za této situace by tedy bylo nadbytečné opětovně stěžovatele vyzývat k odstranění vad podání.
V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem (shodně např. usnesení Ústavního soudu ve stěžovatelově věci
sp. zn. III. ÚS 2163/10
,
II. ÚS 1950/10
,
I. ÚS 1947/10
,
IV. ÚS 1946/10
,
I. ÚS 656/10
) tudíž Ústavní soud přiměřeně použil ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2010
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj