II.ÚS 1710/10 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Janem Žateckým, advokátem, se sídlem v Praze, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 80/2009 ze dne 23. září 2009, a rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 2 T 2/2009 ze dne 4. června 2009, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Vrchního státního zastupitelství v Praze a 2) Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 11. června 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným z přípravy trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 a 2 písm. h) trestního zákona a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do věznice s ostrahou a trestu propadnutí dvou pistolí a jednoho tlumiče. Rozsudkem odvolacího soudu byl mimo jiné k jeho odvolání zrušen rozsudek soudu prvního stupně a nově byl stěžovatel uznán vinným z přípravy trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že proto, aby se zbavil dluhů, společně se spoluobžalovaným M. S. objednal za úplatu u J. H. vraždu Ing. F. H. K jejímu provedení předal stěžovatel J. H. zbraně a střelivo a instruoval jej o době a způsobu provedení vraždy a o způsobu vzájemné komunikace, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do věznice s ostrahou. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, se jím může také zabývat věcně.

3. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Podle tohoto principu se lze u Ústavního soudu domáhat ochrany ústavnosti v konkrétní věci jen tehdy, pokud byly vyčerpány veškeré procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ony procesní prostředky k ochraně práva jsou a mají být právě k tomu, aby došlo ke zrušení či nápravě rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci. Z toho mimo jiné vyplývá, že se ústavní stížností nelze domáhat zrušení rozhodnutí, které bylo v důsledku jiného procesní prostředku již zrušeno v řízení před obecnými soudy. Takové rozhodnutí totiž nemůže z podstaty věci zasahovat do ústavně zaručených práv a svobod.

4. V posuzovaném případě je vedle rozhodnutí odvolacího soudu napadán i rozsudek soudu prvého stupně. Ten byl v důsledku podaného odvolání zcela zrušen. Proto je ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí soudu prvého stupně nepřípustná, a jako taková byla v této části odmítnuta.

5. Dále byla k ústavní stížnosti mimo jiné přiložena kopie usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 249/2010 ze dne 29. března 2010, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele (proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu), coby podané z jiného než zákonem uvedeného důvodu. Stěžovatel ani nenavrhl zrušení tohoto rozhodnutí, ani vůči němu nijak ústavněprávně neargumentoval, a nebylo tedy zcela zřejmé, jaký procesní postoj ve vztahu k tomuto rozhodnutí zaujímá, tj. zda je či není předmětem ústavní stížnosti. Proto byl stěžovatel vyzván k odstranění této nejasnosti ústavní stížnosti.

6. Podáním ze dne 11. srpna 2010 stěžovatel prostřednictvím svého zástupce sdělil, že uvedený rozsudek (správně usnesení) Nejvyššího soudu nenapadá a naopak jej respektuje. Uvedené rozhodnutí bylo připojeno k ústavní stížnosti proto, aby bylo zřejmé, že lhůta k podání ústavní stížnosti byla zachována.

7. Ze shora uvedeného principu subsidiarity mimo jiné dále vyplývá, že ústavní stížnost musí až na výjimku uvedenou v § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), směřovat proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Dovolací řízení se přitom nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu, a proto zákonné vymezení dovolacích důvodů je třeba vykládat tak, že i Nejvyšší soud je povolán k ochraně základních práv a svobod (srov.

sp. zn. I. ÚS 55/04

, N 114/34 SbNU 187, aj.).

8. Toho si ostatně byl vědom i stěžovatel, když s odkazem na nález

sp. zn. IV. ÚS 216/04

(N 215/39 SbNU 281) uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu co do podstaty shodné námitky s těmi, které nyní uplatňuje v ústavní stížnosti.

9. Lze tedy uzavřít, že v důsledku volby procesního postupu stěžovatele bylo jeho posledním procesním prostředkem k ochraně jeho práva dovolání, a tudíž proti rozhodnutí o něm měla směřovat ústavní stížnost. Jen tak by ostatně bylo možné, aby lhůta k podání ústavní stížnosti byla zachována, když jinak proti napadeným rozhodnutím lhůta k podání ústavní stížnosti uplynula již v pondělí 11. ledna 2010, protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo stěžovateli doručeno dne 12. listopadu 2009. Nejedná se přitom o případ upravený v ustanovení § 72 odst. 4 zákona, protože v trestních věcech nemá dovolací soud oprávnění odmítnout dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení, na rozdíl od civilního řízení (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: Aspi, 2007. s. 341 - bod 66; Filip, J., Hollander, P, Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. přepracované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2007. s. 506-507 - bod 37).

10. Ze shora vyložených důvodů byla tedy ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná, podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2010

Jiří Nykodým

soudce zpravodaj