Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil court decisions on statute of limitations and contract validity.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the applicant against lower court rulings on a civil dispute. The applicant argued that general courts violated his right to court protection and legal certainty by incorrectly assessing the statute of limitations and contract validity. The court found the complaint unfounded because the lower courts thoroughly addressed the arguments and the Supreme Court's detailed reasoning on the statute of limitations was sufficient.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court is not a supervisory body over general courts and dismisses complaints unless they involve a violation of constitutionally guaranteed fundamental rights.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Š. Ch., zastoupeného Mgr. Martinem Zvoníčkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI/671, proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 29. 2. 2008, čj. 12 C 290/2003-238, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2009, čj. 15 Co 326/2008-271, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2010, čj. 28 Cdo 3148/2009, za účasti Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora označeným rozhodnutím, jimž vytýká porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i principu právní jistoty dle čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR. Těchto pochybení se měly obecné soudy dopustit nesprávným posouzením otázky promlčení, platnosti či neplatnosti smlouvy, rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, jakož i tím, že se nevypořádaly s tvrzeními a důkazy stěžovatele, v důsledku čehož jejich rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna.
Z přiložených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti:
Soud I. stupně rozsudkem ze dne 10. 8. 2005, čj. 12 C 290/2003-111, zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 777 968 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11. 9. 2006 tento rozsudek soudu I. stupně zrušil.
Soud I. stupně - poté, co po řadě nepřehledných podání, jimiž stěžovatel neustále měnil odůvodnění žaloby a výši požadované částky, připustil změnu žaloby - rozsudkem ze dne 29. 2. 2008, čj. 12 C 290/2003-238, žalobu stěžovatele zamítl. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 2. 2009, čj. 15 Co 326/2008-271, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 1. 2010, čj. 28 Cdo 3148/2009-291, dovolání stěžovatele odmítl.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Ústavní stížnost je svou podstatou polemikou se závěry obecných soudů především stran posouzení neplatnosti hospodářské smlouvy ze dne 29. 1. 1991, prolmčení a otázky, zda námitka promlčení je či není v rozporu s dobrými mravy. Tím však stěžovatel staví Ústavní soud do pozice, která mu zjevně nepřísluší, neboť - jak bylo právě řečeno - Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti, a nikoliv dalším soudem jednajícím a rozhodujícím v civilním řízení soudním.
Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že rozhodnutí obecných soudů nejsou řádně odůvodněna. V tomto směru nelze obecným soudům nic vytknout, a naopak je namístě vyzdvihnout odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, jež se - i přesto, že jde pouze o usnesení o odmítnutí dovolání - vypořádalo s námitkami stěžovatele velmi podrobně a přehledně. Nejvyšší soud se zabýval především klíčovou otázkou promlčení a posoudil ji nejen pro případ, kdy by smlouva byla platná, ale i pro případ její neplatnosti; v rámci toho dále velmi důkladně rozlišil jednotlivé varianty, které mohly nastat. Na základě těchto úvah dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pohledávka stěžovatele je promlčená, ať již bude posouzena jako plnění ze smlouvy, nebo jako plnění z neplatného právního úkonu. Důkladně se zabýval také otázkou, zda lze námice promlčení odepřít její účinky proto, že byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy; dospěl k závěru, že nikoliv, a naopak její uplatnění aproboval jako adekvátní projev právní jistoty.
Z ústavního hlediska nemá zdejší soud těmto závěrům co vytknout a odkazuje na ně. Pro úplnost je nutno dodat, že otázka, zda je smlova platná, či nikoliv, nemá pro posouzení věci rozhodující význam, neboť pohledávka stěžovatele je již v každém případě promlčena, jak přesvědčivě dovodil Nejvyšší soud.
Na závěru, že pohledávka stěžovatele je již promlčena, nic nemění ani dopis ze dne 14. 7. 1993. Nelze souhlasit s tím, že by tímto dopisem mělo dojít k uznání závazku, jak se domnívá stěžovatel. Jedná se pouze o návrh dohody řešící nastalou situaci, který předpokládal přijetí ze strany stěžovatele; krom toho šlo o návrh podmíněný, neboť pro případ, že by jej stěžovatel nepřijal, setrvával vedlejší účastník na svém dosavadním stanovisku. Viz závěr dopisu: "V případě, že nesouhlasíte s naším návrhem, trváme na svém stanovisku obsaženém v dopise ze dne 18. 5. 1992, to je na přepracování faktury a dokladování účtovaných položek". Je tedy zřejmé, že zmíněný dopis za uznání závazku vydávat nelze.
Konečně rozpor námitky promlčení s dobrými mravy nelze spatřovat ani v tom, že "právě zásluhou stěžovatele oba vedlejší účastníci zavedli výrobu plastových profilů se stomilionovými ročními obraty a prospěchem pro sebe". Jak konstatoval Ústavní soud např. v nálezu
sp. zn. I. ÚS 643/04
, "námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace (např. v poměru mezi nejbližšími příbuznými), že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. nález Ústavního soudu ve věci
sp. zn. II.ÚS 309/95
, rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 1839/2000)". Jinak řečeno, musí zde existovat výjimečné okolnosti, které ospravedlňují pozdní uplatnění práva a prolomení principu právní jistoty. Skutečnost, že protistrana získává v důsledku činnosti stěžovatele majetkový prospěch, však takovou okolností zjevně není.
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. srpna 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu