Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 1979/10 ECLI:CZ:US:2010:3.US.1979.10.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses premature constitutional complaint regarding arrest warrant execution due to lack of direct rights violation. The court rejects the claim that the arrest warrant itself violates rights, as any potential mistreatment during sentence execution is not a direct consequence of the warrant. The court finds the complaint premature because effective legal remedies exist for future prison mistreatment. The court rules that the complaint is inadmissible as it lacks a direct causal link between the arrest warrant and the alleged rights violation. The court emphasizes that the complaint is premature because effective legal remedies exist for future prison mistreatment. The court rules that the complaint is inadmissible as it lacks a direct causal link between the arrest warrant and the alleged rights violation. The court emphasizes that the complaint is premature because effective legal remedies exist for future prison mistreatment.

Geschäftsnummer III.ÚS 1979/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the applicant P. J. against arrest warrants and international surrender orders. The applicant argued that the arrest warrant itself constituted a violation of fundamental rights and that prison conditions would inevitably lead to inhuman treatment, citing the Soering case. The court rejected this argument, finding no direct causal link between the warrant and the alleged rights violation, as the applicant retains effective legal remedies, including constitutional complaints, to address potential mistreatment during sentence execution.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if it is manifestly unfounded because there is no direct causal link between the challenged state action and the alleged violation of fundamental rights, or if effective legal remedies exist to address potential future harm.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint admissibility arrest warrant fundamental rights premature constitutional complaint direct causal link requirement effective legal remedies principle prison conditions constitutional protection Soering case application

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 72 odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
Soering v. the United Kingdom, no. 161/89, ECHR 1989-A

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 19. srpna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. J., zastoupeného Mgr. Petrem Zápotočným, advokátem Havlíčkův Brod, Žižkova 280, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - opatřením Městského soudu v Praze a Policie České republiky k zadržení a dodání stěžovatele do výkonu trestu, proti příkazu Městského soudu v Praze k dodání do výkonu trestu ze dne 21. 4. 2004 a proti blíže nespecifikovanému evropskému a mezinárodnímu zatýkacímu rozkazu, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 30. 6. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení "zatýkacího rozkazu" či příkazu Městského soudu v Praze k dodání jeho osoby jako odsouzeného do výkonu trestu ze dne 21. 4. 2004 a "na něho navazujícího" evropského a mezinárodního zatýkacího rozkazu, které však již ani datem, ani číslem jednacím (spisovou značkou) nespecifikoval; kromě toho se domáhal, aby Ústavní soud zakázal Městskému soudu v Praze a Policii České republiky činit opatření k jeho zadržení a dodání do výkonu trestu, případně aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze zrušit výše uvedená rozhodnutí. Současně stěžovatel požádal Ústavní soud o přednostní vyřízení s tím, že se věc "přímo týká tisíců postižených".

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2005 sp. zn. 3 To 92/2004 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a že tento trest dosud nevykonal. Rok předtím, resp. dne 21. 4. 2004, měl Městský soud v Praze po něm vyhlásit celostátní a později i mezinárodní pátrání. Dále stěžovatel tvrdí, že splňuje podmínku ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), protože i když k zásahu do základních práv nedošlo, měl by výkon soudního rozhodnutí nezvratně za následek porušení čl. 3 Úmluvy (pozn.: míněna zřejmě Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod; dále jen "Úmluva"). Přitom se dovolává rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Soering proti Spojenému království ze dne 7. 7. 1989 č. 161. Jde-li o podmínky plynoucí z ustanovení § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, stěžovatel uvádí, že žádný procesní prostředek, který by mu poskytoval ochranu, neexistuje, přičemž se jedná o trvající zásah, který se prostřednictvím vydaného příkazu k dodání do výkonu trestu "stupňuje". "[P]očátek běhu lhůt se tak soustavně posouvá", a proto zákonem stanovené lhůty stěžovatel považuje za dodržené. V ústavní stížnosti stěžovatel dále tvrdí, že ve výkonu trestu dochází k nelidskému a nedůstojnému zacházení s vězni, přičemž se nejedná o dočasné problémy a není ani naděje, že by se situace zlepšila. V této souvislosti poukazuje na zprávu Vězeňské služby ze dne 1. 7. 2009 a 10. 5. 2010, Souhrnnou zprávu Ombudsmana za rok 2009, zprávu Českého helsinského výboru z roku 2009, apod. Postup uvedených orgánů, směrující k jeho dodání do výkonu trestu, má stěžovatele vystavovat zacházení, které je dle čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy zakázáno a které jej ohrožuje na zdraví a životě. Závěrem stěžovatel uvádí, že případné obavy z následků navrhovaného rozhodnutí nemohou vést Ústavní soud k udržování protizákonného stavu. Pokud Ústavní soud uznává, že ve výkonu trestu v jiných zemích jsou porušována uvedená práva, je o to důležitější, aby tato práva chránil ve vlastní zemi.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu). V prvé řadě je třeba upozornit, že stěžovatel neuvedl zrušení jakých konkrétních rozhodnutí orgánů veřejné moci - s výjimkou výše zmíněného příkazu Městského soudu v Praze, které je alespoň specifikováno datem 21. 4. 2004 - navrhuje. Jde-li pak o tu část ústavní stížnosti, kde se stěžovatel domáhá zrušení zmíněného příkazu, vzhledem k datu jeho vydání je dále otázkou včasnost jejího podání. Ústavní soud však nepokládal za nutné tuto skutečnost zkoumat, případně stěžovatele vyzývat k odstranění uvedených vad, protože to shledal zcela nadbytečným. Stěžovatel totiž svou ústavní stížností nenapadá jen výše zmíněná rozhodnutí, ale - jakožto jiný zásah orgánu veřejné moci - v podstatě celý proces směřující k vykonání trestu uloženému stěžovateli shora uvedeným rozsudkem s tím, že tento proces nadále trvá, přičemž se domáhá jeho "zastavení". Eventuální odmítnutí ústavní stížnosti ve zmíněných částech z formálních důvodů by nevedlo k ukončení věci a nezbavilo povinnosti řešit - s ohledem na zbývající návrhy - to, co je podstatou ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu přistoupil Ústavní soud k posouzení ústavní stížnosti jako celku, a to v prvé řadě z hlediska, zda se nejedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by jakýkoliv z procesních úkonů, který učinily orgány činné v trestním řízení, či jejich faktická činnost měly být samy o sobě v nějakém ohledu protiprávní, resp. v rozporu s určitým jeho ústavně zaručeným základním právem či svobodou. Stejně tak jím není v ústavní stížnosti tvrzeno, že by protiústavní měl být jejich primární důsledek, tj. stěžovatelovo zadržení za účelem realizace výkonu trestu. Souzená ústavní stížnost je založena na hypotéze, že k porušování práv či svobod stěžovatele bude docházet až samotným výkonem trestu, tedy přesně nějakým, dosud blíže neurčeným jednáním nebo nečinností příslušného orgánu veřejné moci v rámci tohoto výkonu. Mezi napadenými zásahy orgánů veřejné moci a stěžovatelem tvrzeným porušením jeho ústavně zaručených základních práv či svobod tak v daném případě není přímá souvislost. Na doplnění však nutno uvést, že byť současný stav vězeňství jistě nelze označit za "ideální", není možné na straně druhé ani tvrdit, že konkrétně stěžovatel z nějakého důvodu bude podroben nelidskému a nedůstojnému zacházení nebo že se tak stane - vzhledem k obecně panující situaci v českých věznicích - nepochybně nebo s velikou pravděpodobností. Ostatně ani v žádné civilizované zemi nelze zcela vyloučit, že k takovému zacházení dojde. Podstatné v tomto ohledu je, zda odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody, pokud bude vystaven krutému, nedůstojnému či nelidskému zacházení nebo pokud toto bude bezprostředně hrozit, má k dispozici efektivní právní prostředky, jejichž prostřednictvím se může domoci ochrany svých práv. Tomu tak je i u stěžovatele, který v případě, že skutečně nastoupí výkon trestu, bude jistě moci chránit svá práva, a to mj. cestou ústavní stížnosti. Nyní posuzovaná ústavní stížnosti tedy byla podána zjevně předčasně.

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu