Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 1784/10 ECLI:CZ:US:2010:3.US.1784.10.1 KI-generiert

Constitutional Court dismissed the complaint as inadmissible for being an unreasonable interpretation of restitution laws.

Geschäftsnummer III.ÚS 1784/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the Constitutional Court's complaint against a lower court ruling regarding property ownership disputes. The applicant argued that the courts incorrectly applied restitution laws, violating her property rights under the Constitution. The court found the dispute concerned only the interpretation of subordinate laws, which falls outside the Constitutional Court's jurisdiction, and noted the applicant's argument relied on an excessive formalism previously rejected.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court does not review the correctness of interpretations of subordinate laws, and complaints based on an unreasonable formalist reading of restitution legislation are inadmissible.

Schlagwörter

KI-generiert
Constitutional Court jurisdiction restitution law interpretation property rights violation inadmissible complaint subordinate law review

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
čl. 101 odst. 3 Ústavy
§ 219 o. s. ř.
O odvolání žalobkyně a stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).
§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
28 Cdo 886/2009-131, jako nepřípustné odmítl [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.]; vysvětlil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené.
§ 2 zákona č. 243/1992 Sb.
Nárok vedlejšího účastníka bylo třeba podřadit § 2 zákona č. 243/1992 Sb., neboť šlo o majetek odňatý zneužitím dekretu prezidenta republiky č.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
IV. ÚS 666/10
Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding property rights and fair trial in land ownership dispute.
I. ÚS 485/98
Constitutional Court allows restitution claim by overturning lower court dismissal due to lost official documents.
28 Cdo 5050/2007
Supreme Court dismisses appeal on land restitution, ruling claim filed within statutory limitation period under combined laws.
28 Cdo 4621/2007
Supreme Court dismisses appeal on land restitution, ruling late filing did not invalidate claims under Land Law.
28 Cdo 4622/2007
Supreme Court dismisses appeal regarding land restitution claims filed after the statutory limitation period expired. The court rejects the argument that confiscation was invalid due to Nazi occupation. The appeal is dismissed because the claim was filed late. The court upholds the original decision based on the Land Law. The decision clarifies that invalidity of confiscation does not extend the limitation period. Keywords: land restitution; limitation period; Nazi confiscation; Supreme Court; civil procedure.
28 Cdo 4668/2007
Supreme Court dismisses appeal on restitution claims, ruling late filing extinguished rights despite invalid Nazi-era confiscation. Appeal dismissed; late filing extinguished rights despite invalid Nazi-era confiscation.
28 Cdo 5048/2007
Appeal dismissed; claimants' restitution rights for land lost during Nazi occupation remain valid despite procedural delays.
28 Cdo 5049/2007
Appeal dismissed; late restitution claims barred by statute of limitations despite invalidity of Nazi-era confiscation.
28 Cdo 5159/2007
Supreme Court dismisses appeal regarding land ownership rights under the 1992 Law on Land Requisition. Appeal rejected due to procedural time limits. Court upholds lower court decision on ownership distribution.
28 Cdo 4734/2007
Supreme Court dismissed appeal on land ownership, ruling late claimants lost rights due to statutory time limits.
28 Cdo 1573/2008
Appeal dismissed; late claimants barred from restitution due to missing pre-1993 compensation proceedings.
28 Cdo 4822/2009
Supreme Court dismisses appeal on property restitution as claimant failed to prove ownership under specific agricultural land law.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Hlavní město Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupené JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2008, č.j. 24 Co 187/2008-104, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedený rozsudek odvolacího soudu, neboť je názoru, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo územního samosprávného celku mít vlastní majetek zakotvené v čl. 101 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy").

Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 19. 2. 2008, č. j. 54 C 33/2007-71, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 2. 2008, č. j. 54 C 33/2007-82, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně Městská část Praha - Koloděje, se sídlem v Praze 9, K Jízdárně 9/20, domáhala určení, že účastník V. K., (v řízení před ústavním soudem vedlejší účastník) není vlastníkem nemovitostí vymezených ve výroku I. tohoto rozsudku. Ve specifikovaném rozsahu mělo být nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha, ze dne 4. 1. 2007, č. j. PÚ 8432/93/4, o nároku vedlejšího účastníka vzneseném podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 229/1991 Sb."). Účastníky soudního řízení byly též stěžovatelka a Pozemkový fond České republiky, se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059.

O odvolání žalobkyně a stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 3. 2010, č. j. 28 Cdo 886/2009-131, jako nepřípustné odmítl [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.]; vysvětlil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené.

V ústavní stížnosti se stěžovatelka opětovně domáhá posouzení její věci s tím, že obecné soudy vyřešily právní otázku vztahu mezi zákonem č. 229/1991 Sb. a zákonem č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 93/1992 Sb. (dále jen "zákonem č. 243/1992 Sb."), nesprávně. Nárok vedlejšího účastníka bylo třeba podřadit § 2 zákona č. 243/1992 Sb., neboť šlo o majetek odňatý zneužitím dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. proti osobě, která se vůči československému státu neprovinila. Vedlejší účastník však v prekluzívní lhůtě předvídané tímto předpisem svůj majetkový nárok neuplatnil a aplikace zákona č. 229/1991 Sb. je podle stěžovatelky vyloučena předností speciální úpravy obsažené v zákoně č. 243/1992 Sb.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

K takovým závěrům naopak nelze dospět v situaci, kdy rozhodné právní závěry obecných soudů vycházely z právních názorů, jež byly v soudní praxi již dříve formulovány, a lze je mít za ustálené a "rozumné" v tom smyslu, že sledují účelné a obsahově přiléhavé posouzení dotčených právních vztahů.

To je významné potud, že tak je tomu v posuzované věci.

Ke kritické právní otázce (otevřené znovu stěžovatelkou) se ve srovnatelných skutkových a právních poměrech již dříve vyjádřil Nejvyšší soud, jmenovitě v rozsudku ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5050/2007, jakož i v navazujících vlastních rozsudcích ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4621/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4622/2007, ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4668/2007, ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5048/2007, ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5049/2007, ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5159/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4734/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1573/2008, resp. v usnesení ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4822/2009 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl coby zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 3. 6. 2010,

sp. zn. IV. ÚS 666/10

).

Podstatné pak je dvojí; že obecné soudy v dané věci uplatnily právní názory s označenými souladné, a že ani stěžovatelka ve vztahu k těmto názorům neklade relevantní argument, že se dotýkají některého ze základních práv a svobod, jež měly být v jejím případě zasaženy. Nehledě na to, že jí vznesená námitka "protiústavnosti" vychází právě z toho základu, jenž je z hledisek ústavního přezkumu naopak nepřijatelný, neboť se vyznačuje očividně "přepjatým formalizmem" interpretace restitučních zákonů, který Ústavní soud mnohokrát v různých souvislostech akceptovat odmítl, a to zejména se zřetelem na smysl a účel normativní úpravy zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v tzv. rozhodném období (srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 1999,

sp. zn. I. ÚS 485/98

, N 81/14 SbNU 167).

Uvedené lze tedy shrnout tak, že stěžovatelkou předestřená oponentura rozhodnutí obecných soudů nemá ústavněprávní reflex, jelikož jí otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; soudy dovozené závěry zjevně nejsou svévolné, nepostrádají racionální základnu, ani nevybočují z hranic, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat. Své právní názory a skutková zjištění rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.

Stěžovatelka námitku porušení ústavněprávní ochrany vlastnictví, opřenou svým obsahem toliko o tvrzení věcné nesprávnosti napadeného rozsudku, tudíž nepřípustně spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.

Z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tedy doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu