Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 147/10 ECLI:CZ:US:2010:3.US.147.10.1 KI-generiert

III.ÚS 147/10 · Ústavní soud České republiky

Geschäftsnummer III.ÚS 147/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. J. H., právně zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem, se sídlem Na Riviéře 123, 270 24 Zbečno, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 5404/2008-250 ze dne 21. 10. 2009, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a I. T. a P. N., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Legislator-Regeste

KI-generiert

III.ÚS 147/10 · Ústavní soud České republiky: Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. J. H., právně zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem, se sídlem Na Riviéře 123, 270 24 Zbečno, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 5404/2008-250 ze dne 21. 10. 2009, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a I. T. a P. N., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatelka včas zaslaným a jinak formálně bezvadným návrhem zahájila u Ústavního soudu řízení o ústavní stížnosti. Ústavní stížností brojila proti shora označenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým mělo být zasaženo do jejího základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i práva na ochranu pokojného užívání majetku podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejvyšší soud totiž k dovolání protistrany (vedlejších účastníků) zrušil rozsudky předchozích soudních instancí, které stěžovatelčině návrhu vyhověly, a řízení o její žalobě zastavil, neboť měl zato, že soud nalézací i odvolací rozhodl meritorně o žalobě stěžovatelky přesto, že byla podána po uplynutí propadné lhůty stanovené v ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů.

II. 2. Ústavní soud si vyžádal soudní spis. Podává se z něj, že právní předchůdce stěžovatelky - B. H. - vznesl restituční nárok i stran pozemku parc. č. 137/19, zahrada, v k. ú. Všeradice, okr. Beroun, avšak Okresní úřad Beroun, ve výrokové části rozhodnutí č. j. OPÚ 511/91/98-OÚ-M ze dne 22. 10. 1998 (č. l. 115) rozhodl, že se vlastnické právo vkládá jen pro některé z nárokovaných pozemků, a v "odůvodnění" uvedl, které pozemky vydat nelze a proč, přičemž mezi nimi byl i shora uvedený pozemek. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 11. 1998.

3. Dne 10. 3. 2003 podala stěžovatelka (dále též jako "žalobkyně") jako dědička po B. H. žalobu o přechod vlastnického práva, neboť jí předtím nebylo vyhověno Okresním úřadem Beroun, rozhodnutím č. j. 86/2002/OPÚ-M ze dne 20. 2. 2002 (č. l. 6) ve spojení s opravným prostředkem ke Krajskému soudu v Praze č. j. 44 Ca 65/2002-23 ze dne 3. 9. 2002 (č. l. 11), kdy v rámci řízení před správním orgánem a v řízení o opravném prostředku usilovala o obnovu vlastnického práva k nemovitostem, které byly zmíněny v "odůvodnění" rozhodnutí č. j. OPÚ 511/91/98-OÚ-M ze dne 22. 10. 1998. Okresní úřad Beroun přitom k návrhu stěžovatelky věc projednal meritorně a ve vztahu k rozhodnutí předchozímu uvedl: "Toto rozhodnutí se vydává dodatečně na základě žádosti oprávněné osoby. Původně byly tyto části pozemků uvedeny pouze v bodu 4 podmínek (nárok na poskytnutí náhrady) k rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 22. 10. 1998 č. j. OPÚ 511/91/98-OÚ-M, ale nebylo ve výroku rozhodnutí výslovně uvedeno, že k těmto částem pozemků se neobnovuje vlastnické právo oprávněné osobě. Dnešním rozhodnutím tedy OPÚ tento nedostatek napravuje."

4. Žalobkyně pak dosáhla meritorních rozhodnutí, jak u soudu nalézacího (rozsudek Okresního soudu v Berouně č. j. 6 C 4/2006-203 ze dne 21. 6. 2007), tak u soudu odvolacího (rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 22 Co 195/2008-228 ze dne 8. 7. 2008). Vedlejší účastníci jak v řízení před nalézacím a odvolacím soudem, tak v řízení dovolacím namítali, že příslušný správní orgán již v r. 1998 rozhodl, a proto nové správní "rozhodnutí" ve věci samé s sebou nemůže nést znovuotevření příslušné propadné lhůty. Zatímco soudy prvního a druhého stupně tyto námitky žalovaných neuznaly, soud dovolací je při svém rozhodnutí zohlednil a rozhodl tak, že jejich rozsudky zrušil a řízení zastavil.

5. Ústavnímu soudu se tak k posouzení předkládá otázka, zda mohlo a nabylo rozhodnutí Okresního úřadu Beroun č. j. OPÚ 511/91/98-OÚ-M ze dne 22. 10. 1998 právotvorných účinků i stran nemovitostí uvedených na str. 2 citovaného aktu, uvedených v bodu 4. počínající textem: "Dále uvedené části původních nemovitostí nelze vydat, protože ...".

III. 6. Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn. II. ÚS 45/94

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).

7. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (resp. v napadených rozhodnutích v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud.

8. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedeného soudy (jakož i správními orgány), lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.

9. Situace hodná zásahu Ústavního soudu však v předestřeném případě shledána nebyla. Jakkoli rozhodnutí Okresního úřadu Beroun č. j. OPÚ 511/91/98-OÚ-M ze dne 22. 10. 1998 nebylo přehledné co do grafické úpravy a nadpisů, je z něj na první pohled zřejmá snaha a vůle správního orgánu vytvořit dvě výrokové části, z nichž jedna pojednává o nemovitostech, k nimž vlastnické právo B. H. obnoveno bylo, zatímco druhá část vymezuje nemovitosti, jež "nelze vydat". K oběma výrokovým částem je přiřazeno odůvodnění sice střídmé, leč výstižné. Totéž platí o poučení. Jestliže stěžovatelka požadovala na správním orgánu rozhodnutí, které pak bylo vydáno jako rozhodnutí Okresního úřadu Beroun č. j. 86/2002/OPÚ-M ze dne 20. 2. 2002, nemohlo jít o rozhodnutí, které by nově konstituovalo práva a povinnosti jeho adresáta; mnohem spíš se o něm mělo smýšlet jako o opravě nesprávností v písemném vyhotovení rozhodnutí, které se však netýkaly opravy samotného výroku rozhodnutí (byť byl jazykově pojat jinak). Vznikly-li pochyby (např. o formální správnosti) o rozhodnutí, nic nebránilo původnímu účastníkovi řízení, aby využil v poučení uvedenou lhůtu, a proti rozhodnutí, ať již z materiálního nebo z formálního hlediska, brojil. K tomu ale nedošlo a restituční zákonodárství (zákon o půdě ve spojení se správním řádem) stěžovatelce neumožňuje svým jednáním vůli oprávněné osoby nahrazovat či ji měnit.

IV. 10. Vzhledem k právnímu závěru Nejvyššího soudu lze uzavřít, že v projednávané věci postupoval ústavně konformně a rozhodl předvídatelným způsobem; samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením předestřené věci nemůže založit opodstatněnost tvrzení o porušení vyjmenovaných základních práv a svobod.

11. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. srpna 2010

Jan Musil v. r.

předseda senátu