Constitutional Court dismisses appeal claiming vague criminal law definition of neo-Nazi movement violates legal certainty.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected a constitutional complaint filed by a defendant convicted of supporting a movement deemed neo-Nazi. The applicant argued that the criminal code's definition lacked sufficient certainty and violated legal certainty principles. The court held that the Supreme Court's interpretation did not constitute an arbitrary excess of discretion and remained within accepted legal standards.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 260 odst. 1 tr. zákona; § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.: The Constitutional Court does not review the interpretation of simple law unless it represents an extreme excess of discretion violating the rule of law.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele M. F., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, advokátem se sídlem Bolzanova 461/5, 618 00 Brno, DS: 764rs4p, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010 sp. zn. 7 Tdo 1554/2009, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto dovolání stěžovatele (a dalších obviněných), směřující do usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. března 2009 sp. zn. 4 To 98/2009. Tímto usnesením bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2008 sp. zn. 3 T 179/2008, jímž byl stěžovatel pro ve výroku blíže popsané jednání shledán vinným ze spáchání trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů (ve smyslu § 260 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pro posouzení věci rozhodném) a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyř let.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu se stěžovatel cítí být dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu, plynoucím z čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. To z toho důvodu, že hnutí "Národní odpor" bylo v odsuzujícím rozhodnutí označeno za neonacistické ex post facto, aniž by uvedenou skutečnost mohl stěžovatel předem rozpoznat. Takováto neurčitost a dopředu absentující seznatelnost právního ustanovení (§ 260 odst. 1 tr. zákona) je dle stěžovatele v rozporu s principem právní jistoty a zásadou nullum crimen, nulla poena sine praevia lege poenali. V této souvislosti z hlediska dostatečné určitosti právního (trestního) ustanovení stěžovatel na podporu svých vývodů odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro liská práva ve věci Tourancheau et July v. Francie a ve věci Baskaya et Okcuoglu v. Turecko, jakož i na § 85-86a německého trestního zákoníku. V důsledku svého přesvědčení o neurčitosti citovaného ustanovení trestního zákona, resp. i jeho extenzivního výkladu ze strany Nejvyššího soudu se domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soud zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy
sp. zn. III. ÚS 126/04
,
III. ÚS 303/04
,
II. ÚS 539/02
,
IV. ÚS 221/04
a další).
Interpretace relevantního právního rámce (§ 260 odst. 1 tr. zákona) provedená Nejvyšším soudem v napadeném rozhodnutí není dle přesvědčení Ústavního soudu výrazem svévole, je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy
sp. zn. III. ÚS 303/04
,
III. ÚS 677/07
,
IV. ÚS 1181/07
), přičemž ani není v daném případě projevem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. nález
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
). Úvahy Nejvyššího soudu se pohybují v mezích mantinelů plynoucích ze zásady nezávislosti soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, pročež lze na obsah odůvodnění předmětného usnesení odkázat.
Oprávnění plynoucího pro něj z § 74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel nevyužil a III. senát Ústavního soudu neshledal důvod pro postup dle § 78 odst. 2 téhož zákona; v této souvislosti poznamenává, že dle jeho názoru předmětné ustanovení § 260 odst. 1 tr. zákona, ani jeho stěžovatelem kritizovaný výklad kontradikci k tezím obsaženým v odkazovaných rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva (posuzovaným v jejich vzájemném kontextu) nezakládá.
Pro uvedené byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2010
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu