Constitutional Court dismisses father's appeal against family court child support rulings as procedurally inadmissible and unfounded.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the father's constitutional complaint against lower court decisions regarding child support and custody arrangements. The father argued that the courts improperly assessed his income and violated his fair trial rights by failing to consider the mother's financial situation. The court dismissed the appeal because it lacks the authority to review factual findings and because the law explicitly excludes appellate review for family law cases, making the constitutional complaint procedurally inadmissible.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.: Constitutional complaints against family court decisions are inadmissible where the law excludes appellate review, as the Constitutional Court cannot substitute for ordinary courts in reviewing factual findings or legal interpretation.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 28. července 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. L. T., zastoupeného JUDr. Janem Camrdou, advokátem, AK se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 225, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2010 čj. 13 Co 570/2009-291 a rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 18. 8. 2009 čj. 100 P 80/2009-241, 122P a Nc 95/2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Návrhem přijatým dne 28. 6. 2010 v elektronické podobě opatřeným zaručeným elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb se Ing. L. T. (dále jen "otec", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o výchovu, výživu a o úpravu styku; z napadeného rozhodnutí Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, (dále jen "nalézací soud") ze dne 18. 8. 2009 navrhl zrušit výroky II., IV. - VI. a VIII.
II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 18. 8. 2009 nalézací soud řízení o návrhu otce na změnu výchovného prostředí u nezl. D. a nezl. T. zastavil (výrok I.), návrh na stanovení dohledu nad nezl. D. a nezl. T. zamítl (výrok II.), otce zprostil povinnosti platit výživné pro nezl. D. za dobu a v rozsahu ve výroku stanoveném (výrok III.), otci stanovil výživné počínaje dnem 27. 6. 2009 na nezl. D. v částce 12.000 Kč měsíčně a určil způsob úhrady nedoplatku na výživném za dobu od 27. 6. 2009 do 31. 8. 2009, otci stanovil výživné počínaje dnem 1. 9. 2009 na nezl. D. v částce 12.000 Kč měsíčně ( výrok IV.), zamítl návrh otce na snížení výživného pro nezl. T. (výrok V.), rozhodl, že matce se výživné pro nezl. D. k rukám otce za stanovenou dobu od 21. 1. 2009 do 26. 6. 2009 nestanoví (výrok VI.), změnil rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 26. 11. 2007 tak, že otcův styk s oběma nezletilými dětmi se nadále neupravuje (výrok VII.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VIII.).
Dne 25. 3. 2010 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") k odvolání otce rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 18. 8. 2009 ve výroku II. zrušil a v tomto ohledu řízení zastavil (výrok I.), ve zbývající napadené části, tj. vyjma výroku I. a VII., potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech nalézacího a odvolacího řízení (výroky III. a IV.).
III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip rovnosti účastníků řízení dle čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny. V důsledku uvedených porušení pak došlo k neoprávněnému zásahu do rodičovských práv otce a do práva na rodinný a soukromý život ve smyslu čl. 32 Listiny a čl. 8 Úmluvy.
Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že při určení výše výživného na nezletilé děti soudy obou stupňů nesprávně interpretovaly předložené důkazy o jeho příjmech a vyměřily výživné ve výši nepřiměřené k jeho skutečným příjmům; polemizoval se skutkovými a právními závěry vyvozenými obecnými soudy z provedených důkazů a byl toho názoru, že stanovená výše výživného byla v hrubém rozporu s ustanovením § 96 odst. 1 zákona o rodině a zcela mimo jeho finanční možnosti. V průběhu dokazování a napadenými rozhodnutími tak bylo porušeno právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu.
K porušení rovnosti účastníků řízení podle stěžovatele došlo tím, že soudy se řádně nezabývaly skutečnými majetkovými poměry na straně matky a zejména z nich nevyvodily žádné právní závěry; poukázal na nálezy I. ÚS 527/06 a
I. ÚS 593/04
. Právo na spravedlivý proces porušil odvolací soud tím, že nevyslyšel jeho námitky a převzal skutková zjištění nalézacího soudu jako dostatečná.
Stěžovatel také tvrdil, že napadená rozhodnutí neochránila jeho rodičovská práva a naopak přispěla k prohloubení již narušených vztahů mezi ním a dětmi, čímž bylo zasaženo do práva na rodinný a soukromý život dle čl. 32 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Závěrem stěžovatel navrhl, aby jeho návrh byl projednán jako věc naléhavá mimo pořadí ve smyslu § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV. Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález
III. ÚS 23/93
, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je především posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele ze shromážděných podkladů nezjistil. Nalézací i odvolací soud ve svých rozhodnutích uvedly dostatečně jasně základní důvody, z nichž vycházely, a v jejich postojích Ústavní soud neshledal žádný náznak svévole.
Lze také připomenout, že vyloučil-li zákonodárce dovolací přezkum ve věcech upravených zákonem o rodině [v rozsahu dle ust. § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], je nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti dovolání cestou ústavní stížnosti. Ústavní stížnost není a nemůže být jakýmsi zvláštním opravným prostředkem proti rozhodnutím obecných soudů, a to již proto, že Ústavní soud není součástí jejich soustavy.
Ústavní soud nesdílí ani ústavněprávní argumentací podrobněji nezdůvodněné tvrzení stěžovatele, že napadená rozhodnutí obecných soudů zasáhla do práva na rodinný a soukromý život dle čl. 32 Listiny a čl. 8 Úmluvy.
Z vyložených důvodů proto Ústavní soud, neshledav ústavněprávní deficity vážící se k rozhodování obecných soudů v posuzované věci, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu