Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 1831/10 ECLI:CZ:US:2010:4.US.1831.10.1 KI-generiert

Constitutional complaint dismissed because Supreme Court rejected appeal, violating exhaustion of remedies principle.

Geschäftsnummer IV.ÚS 1831/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a defendant convicted of fraud. The defendant had already exhausted all legal remedies, as the Supreme Court dismissed his appeal as clearly unfounded. The court ruled that the complaint was inadmissible because it targeted only the appellate court's decision while ignoring the final Supreme Court ruling, which would violate the principle of legal certainty.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural remedies, including the final decision of the Supreme Court, to ensure legal certainty.

Schlagwörter

KI-generiert
exhaustion of remedies legal certainty principle constitutional complaint admissibility supreme court appeal procedural hierarchy

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním
2010, dle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
IV. ÚS 58/95
Constitutional complaint dismissed for targeting lower court rulings instead of the Supreme Court's final decision.
III. ÚS 598/01
Constitutional complaint dismissed because Supreme Court's rejection of appeal was the final legal remedy.
I. ÚS 242/03
Constitutional complaint dismissed for failing to challenge the final appeal decision required by law.
II. ÚS 703/02
Constitutional Court dismisses complaint for failing to challenge final Supreme Court ruling before filing.
I. ÚS 161/03
Constitutional Court dismisses appeal for failing to challenge final Supreme Court decision before filing.
I. ÚS 230/03
Constitutional Court dismisses constitutional complaint for failing to challenge the Supreme Court's final decision first.
I. ÚS 649/04
Constitutional Court dismisses appeal claiming lack of oral hearing in detention release decision under Czech Criminal Procedure Code.
III. ÚS 666/04
Constitutional complaint dismissed because it targeted lower court rulings instead of the final Supreme Court decision.
II. ÚS 78/05
Constitutional Court dismisses appeal as inadmissible because it targets only a lower court decision, leaving the final Supreme Court ruling untouched.
IV. ÚS 270/05
Constitutional Court dismisses appeal for violating final Supreme Court decision on legal certainty.
III. ÚS 323/05
Constitutional Court dismissed appeal for exhaustion of remedies in criminal proceedings before final appeal decision.
IV. ÚS 370/05
Constitutional complaint dismissed as inadmissible because final appeal decision was not challenged.
III. ÚS 344/06
Constitutional complaint dismissed as procedural remedy exhausted due to improper appeal grounds and missed deadline.
II. ÚS 387/07
Constitutional Court dismisses appeal as inadmissible because the final court decision was not challenged.
III. ÚS 1170/07
Constitutional complaint dismissed because petitioner failed to exhaust appeal remedies before filing the constitutional review.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 35, Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 14 To 139/2009-370 ze dne 5. 8. 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 24. 6. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") č. j. 14 To 139/2009-370 ze dne 5. 8. 2009, jímž byl ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 2 T 18/2007-339 ze dne 6. 1. 2009 shledán vinným trestným činem podvodu ve smyslu § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což mu byl, společně s dalšími trestnými činy, uložen souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání tří let a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech, a trest zákazu řízení motorových vozidel, obojí na dobu tří let. Stěžovatel byl rovněž společně s dalším spoluobžalovaným zavázán uhradit poškozené obchodní společnosti Kögel, a. s., škodu ve výši 3.928.777,- Kč.

Jak Ústavní soud zjistil z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh, stěžovatel podal proti výše uvedenému rozhodnutí krajského soudu dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 162/2010 ze dne 23. 2. 2010, dle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. Za účelem odstranění pochybností, plynoucích ze skutečnosti, že stěžovatel sice rozhodnutí dovolacího soudu v petitu své ústavní stížnosti neuvedl, nicméně zmínil jej v jejím odůvodnění a rovněž přiložil k ústavní stížnosti kopii tohoto usnesení, vyzval Ústavní soud stěžovatele, aby specifikoval, která rozhodnutí svou ústavní stížností napadá, resp. výslovně se jej dotázal, zda jeho ústavní stížnost směřuje rovněž proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 162/2010 ze dne 23. 2. 2010. Dne 26. 7. 2010 obdržel Ústavní soud přípis, v němž stěžovatel uvedl, že rozhodnutí Nejvyššího soudu svou ústavní stížností nenapadá.

II. Dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda byla ústavní stížnost podána včas, zda byla přípustná a zda splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

Ústavní stížnost vychází z principu subsidiarity, tzn. je nástrojem ochrany základních práv, který nastupuje až po vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také vyplývá požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl takto účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku. Jestliže by totiž Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, existovalo by vedle pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu, rušícího napadená rozhodnutí, pravomocné rozhodnutí Nejvyššího soudu, konstatující naopak jejich správnost, což nelze s ohledem na princip právní jistoty akceptovat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997

sp. zn. IV. ÚS 58/95

, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, usnesení č. 2, str. 331 a dále např. usnesení ve věcech

sp. zn. III. ÚS 598/01

,

I. ÚS 242/03

,

II. ÚS 703/02

,

I. ÚS 161/03

,

I. ÚS 230/03

,

I. ÚS 649/04

,

III. ÚS 666/04

,

II. ÚS 78/05

,

IV. ÚS 270/05

,

III. ÚS 323/05

,

IV. ÚS 370/05

,

III. ÚS 344/06

,

II. ÚS 387/07

,

III. ÚS 1170/07

,

IV. ÚS 211/08

,

IV. ÚS 2891/08

a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Za situace, kdy Nejvyšší soud v dovolacím řízení napadené usnesení krajského soudu meritorně přezkoumal a dovolání jako celek odmítl jako zjevně neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, byť u části námitek konstatoval jejich nepodřaditelnost pod některý ze zákonných dovolacích důvodů, nezbylo než aplikovat výše uvedený právní názor a s ohledem na princip právní jistoty považovat ústavní stížnost směřující toliko vůči rozhodnutí odvolacího soudu za nepřípustnou. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. července 2010

Michaela Židlická, v. r.

soudce zpravodaj