Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 2012/10 ECLI:CZ:US:2010:4.US.2012.10.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint against detention orders as manifestly unfounded due to sufficient legal grounds.

Geschäftsnummer IV.ÚS 2012/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the applicant O. K. regarding detention orders from the Regional and Supreme Courts. The applicant argued that his fundamental rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms were violated due to insufficient reasoning in the lower courts' decisions. The Court concluded that the detention orders were legally sound, adequately reasoned, and did not contradict constitutional principles, thus finding the complaint manifestly unfounded.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Law No. 141/1961 Coll., Criminal Procedure Act, § 71 para. 4; Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court, § 43 para. 2 lit. a: The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as manifestly unfounded if the lower court's detention decision is based on statutory grounds and is sufficiently reasoned without violating constitutional principles.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal criminal detention grounds sufficient legal reasoning manifestly unfounded Charter of Fundamental Rights procedural detention review Constitutional Court jurisdiction

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Law No. 141/1961 Coll., Criminal Procedure Act, § 71 para. 4
Law No. 141/1961 Coll., Criminal Procedure Act, § 71 para. 6
Law No. 141/1961 Coll., Criminal Procedure Act, § 67
Law No. 141/1961 Coll., Criminal Procedure Act, § 134 para. 2
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court, § 43 para. 2 lit. a
Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Art. 7
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byl stěžovatel ponechán ve vazbě podle § 71 odst.
Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Art. 8
Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Art. 36 para. 1
Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Art. 37 para. 2
Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Art. 38 para. 2
Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Art. 40 para. 2
Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Art. 5 para. 3
Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Art. 5 para. 4
Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Art. 90
Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Art. 95

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatele O. K., zastoupeného JUDr. Alexejem Závadou, advokátem se sídlem Praha 10, Volyňská 1190/3a, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 48 T 8/2008 ze dne 1. 4. 2010 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. 2 To 66/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 12. 7. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byl stěžovatel ponechán ve vazbě podle § 71 odst. 4 a odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. ř."), a usnesení, jímž byla Vrchním soudem v Praze zamítnuta stížnost stěžovatele ve smyslu § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. směřující proti zmiňovanému rozhodnutí krajského soudu.

Stěžovatel má za to, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována zejména čl. 7, čl. 8, 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 3, 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 90 a čl. 95 Ústavy.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti bylo přitom zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 5.2009 odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále též "trestní zákon"). Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Tento rozsudek byl ale rozhodnutím Vrchního soudu dne 18. 11. 2009 zrušen a vrácen k novému projednání a rozhodnutí, když v současné době probíhá ve věci další hlavní líčení.

Ústavní stížností pak stěžovatel brojí zejména proti podle jeho názoru nedostatečnému odůvodnění aplikace ustanovení § 71 odst. 4 tr. ř., jakož i proti nevypořádání se s kritérii uvedenými v pododstavci § 67 tr. ř. navazujícího na důvody odůvodňující vzetí do vazby uvedené pod písmeny a) - c) tohoto ustanovení.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Do úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, se Ústavní soud ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. k tomu i stěžovatelem vzpomínaný nález Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 18/96

, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 6, str. 145).

Podle přesvědčení Ústavního soudu napadená usnesení v jejich vzájemném spojení z hlediska požadavků kladených na obsah takovýchto rozhodnutí uvedených v § 134 odst. 2 tr. ř. obstojí. Zákonné podmínky pro ponechání stěžovatele ve vazbě jsou zvláště v usnesení krajského soudu dostatečně precizovány (srov. i nález Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 566/03

, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, str. 3) a postulátu v nezbytném rozsahu dostatečného odůvodnění tamní soud ve vztahu k požadavkům obsaženým v § 71 odst. 4 tr. řádu dostál. V tomto kontextu lze považovat za ústavně konformní i usnesení vrchního soudu, byť tento soud nebyl ve svém odůvodnění tak důsledný.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu