Constitutional Court dismisses constitutional complaint for non-exhaustion of remedies and lack of merit regarding civil procedure suspension.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by BES s.r.o. against lower court decisions suspending a lease contract dispute. The applicant argued that the courts violated her property rights and procedural fairness by suspending proceedings without her request or consent. The Court ruled that the complaint was inadmissible because the applicant failed to appeal the initial suspension order, thereby exhausting all available remedies, and found the remaining arguments regarding procedural fairness unsubstantiated.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all ordinary legal remedies, and the Court will not examine claims of nullity or procedural violations if the applicant voluntarily waived procedural rights by failing to act within the statutory time limits.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 19. července 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti BES, s. r. o., se sídlem v Benešově, Sukova 625, zastoupené JUDr. Josefem Podhorským, advokátem, AK se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 102, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2010 čj. 28 Co 117/2010-180 a usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 12. 2009 čj. 7 C 162/2006-151 a ze dne 19. 11. 2008 čj. 7 C 162/2006-150 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 4. 6. 2010 se BES, s. r. o., se sídlem v Benešově (dále též "žalobkyně", případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů o přerušení a zastavení řízení o stanovení povinnosti uzavřít smlouvu o nájmu pozemku.
II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyně se návrhem podaným u Okresního soudu v Příbrami (dále jen "nalézací soud") domáhala výroku, že žalovaný je povinen uzavřít se žalobkyní jako držitelem povolení k hornické činnosti nájemní smlouvu k pozemkům v dobývacím prostoru lomu Štileček, okr. Příbram.
Dne 19. 11. 2008 nalézací soud řízení podle § 110 o. s. ř. přerušil.
Dne 17. 12. 2009 nalézací soud řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). O zastavení řízení rozhodl podle § 111 o. s. ř. s odůvodněním, že od přerušení řízení, jež nabylo právní moci dne 16. 12. 2008, ani jeden z účastníků nepodal v zákonem stanovené lhůtě návrh na pokračování v přerušeném řízení.
Dne 5. 3. 2010 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozhodnutí nalézacího ze dne 17. 12. 2009 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). V zevrubném odůvodnění mj. uvedl, že: "I když soud I. stupně pochybil, když přerušil řízení podle ustanovení § 110 odst. 1 o. s. ř., ačkoliv to nikdo nenavrhoval, nelze toto pochybení za stavu, kdy usnesení o přerušení řízení bylo doručeno a nabylo právní moci, již napravit a i sám soud I. stupně musel vyjít při svém dalším rozhodování z procesní situace, která byla nastolena právní mocí usnesení o přerušení řízení podle ustanovení § 110 odst. 1 o. s. ř."
III. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadená rozhodnutí obecných soudů ze dne 17. 12. 2009 a 5. 3. 2010 byla nezákonná, rozporná se základními právy zakotvenými v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina") a založená na "nulitním právním aktu"; polemizovala s právním posouzením procesní situace obecnými soudy. Nalézacímu soudu vytkla, že zkrátil její procesní práva, když nevydal usnesení o pokračování v řízení a následně nerozhodl o jejím návrhu na přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., a naopak bez jakéhokoliv návrhu a souhlasu všech účastníků rozhodl o klidu řízení. Jeho postup označila za nezákonný a jeho rozhodnutí za nulitní.
Odvolacímu soudu stěžovatelka vytkla nesprávnost úvahy, že účastníci sami musí hlídat správný postup soudu a dodržování zákonů soudem; byla toho názoru, že soud jí nezákonně odňal právo jednat před soudem, porušil právo na spravedlivý proces a navždy jí odňal možnost domáhat se po žalovaném svého práva na uzavření nájemní smlouvy. Obecné soudy tak neochránily její vlastnické právo dle čl. 11 Listiny, stranily žalovanému a porušily rovnost práv účastníků zaručenou čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen Ústava").
Stěžovatelka shrnula, že nalézací a odvolací soud svým postupem a rozhodnutími porušily její základní práva, zejména čl. 96 Ústavy a čl. 11 a čl. 36 Listiny.
Ve vztahu k rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 19. 11. 2008 stěžovatelka uvedla, že i toto je třeba zrušit, neboť je protiprávní a výsledkem postupu rozporného se zákonem; jedná se o nulitní akt (paakt), stejně jako v případě každého rozhodnutí soudu či správního orgánu vydaného v rozporu se zákonem. Přerušení řízení podle § 110 odst. 1 ani odst. 2 o. s. ř. nikdy nenavrhovala, ani s ním nevyslovila souhlas. Naopak ve svém podání ze dne 10. 10. 2008 navrhovala, aby soud pokračoval v řízení přerušeném usnesením ze dne 22. 11. 2007 ve spojení s usnesením ze dne 25. 2. 2008; o tomto návrhu nalézací soud (jak bylo již výše poznamenáno) nikdy nerozhodl, naopak bez jakéhokoliv návrhu a souhlasu všech účastníků rozhodl o klidu řízení.
IV. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
V části napadající usnesení nalézacího soudu ze dne 19. 11. 2008 o přerušení řízení je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí neodvolala, čímž nevyčerpala veškeré procesní prostředky k ochraně svého práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Z uvedeného důvodu Ústavní soud nepřihlédl k (nesprávnému) tvrzení stěžovatelky, že toto rozhodnutí bylo "nulitním právním aktem", nedostatečně odůvodněným, neurčitým a nesrozumitelným; stejně tak nemohl přihlédnout k tvrzení, že přerušení řízení podle § 110 odst. 1 ani odst. 2 o. s. ř. nikdy nenavrhovala, ani s ním nevyslovila souhlas.
Podstatou zbývající části ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se zastavením civilního řízení a tvrzení, že tím bylo porušeno právo na spravedlivý proces a v jeho rámci právo na přístup k soudu, resp. na soudní rozhodnutí v její civilní věci. Ústavní soud je toho názoru, že odvolací soud v zevrubném odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 5. 3. 2010 se podrobně a dostatečně vyrovnal se všemi odvolacími námitkami stěžovatelky následně uplatněnými i v ústavní stížnosti.
Z hlediska záruk spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny lze poznamenat, že stěžovatelka měla reálnou možnost podat odvolání proti rozhodnutí nalézacího soudu o přerušení řízení ze dne 19. 11. 2008, stejně jako návrh na pokračování v řízení přerušeném podle § 110 o. s. ř. Pokud však těchto procesních prostředků nevyužila, lze tuto situaci posoudit jako vzdání se práva vlastním jednáním, a takový postup nelze přičítat k tíži obecným soudům.
Z uvedených důvodů bylo proto nutno, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítnout dílem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a dílem podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. července 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu