Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 1494/10 ECLI:CZ:US:2010:4.US.1494.10.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal against lower court rulings on forced share buyout and procedural errors.

Geschäftsnummer IV.ÚS 1494/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a minority shareholder challenging lower court decisions regarding a forced share buyout. The applicant argued that the general assembly was convened unlawfully and that his fundamental rights were violated, but the court noted this was a repeated dispute already settled by general courts. The court ruled that the Constitutional Court lacks jurisdiction to review the substantive correctness of civil judgments and found no evidence of a violation of fundamental rights or procedural fairness.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Law No. 99/1963 Coll., Civil Procedure Code; Law No. 513/1991 Coll., Commercial Code: The Constitutional Court does not review the substantive correctness of general court decisions in civil proceedings; it only examines whether fundamental rights were violated, and a mere disagreement with a court's legal interpretation does not constitute grounds for a constitutional complaint.

Schlagwörter

KI-generiert
Constitutional Court jurisdiction fundamental rights violation forced share buyout general assembly procedure civil procedure review minority shareholder rights repeated legal dispute

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court
Law No. 99/1963 Coll., Civil Procedure Code
Law No. 513/1991 Coll., Commercial Code
Charter of Fundamental Rights and Freedoms

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatele Ing. A. H., zastoupeného Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem, Prime Legal s. r. o., advokátní kancelář se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010 č. j. 29 Cdo 3705/2009-122, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2009 č. j. 7 Cmo 422/2008-100 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 6. 2008 č. j. 13 Cm 109/2008-53, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 24. 5. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována zejména čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V řízení, z nichž vzešla napadená rozhodnutí, stěžovatel - zjednodušeně řečeno - brojil proti způsobu, jakým byl jako menšinový akcionář připraven o své akcie (takzvaný nucený výkup účastnických cenných papírů). V této souvislosti mj. vyslovoval názor (jenž posléze učinil stěžejní v rámci své ústavněprávní argumentace), že valná hromada, v rámci níž bylo rozhodnuto o přechodu akcií, nebyla svolána v souladu s tehdy platnými pravidly zakotvenými v Obchodním zákoníku - proto usnesení, jež bylo touto valnou hromadou přijato, je podle stěžovatele neplatné.

Již na tomto místě je třeba konstatovat, že stěžovatel vede typově několik podobných sporů, kterými se opakovaně zabývaly jak obecné soudy, včetně soudu Nejvyššího, tak Ústavní soud, jenž v jejich postupu neshledal nic protiústavního - srov. nejnověji například usnesení Ústavního soudu z 15. 6. 2010

sp. zn. IV. ÚS 1260/10

.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález

sp. zn. III. ÚS 23/93

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Přitom ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález

sp. zn. IV. ÚS 188/94

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním (obchodněprávním) řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a ochrany vlastnictví. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, z těchto hledisek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Vzhledem k tomu, že jde ze strany stěžovatele o opakovanou polemiku s právními závěry obecných soudů i soudu Ústavního, odkazuje Ústavní soud stěžovatele např. na svoje výše citované rozhodnutí z 15. 6. 2010, z něhož mj. vyplývá, že závěry obecných soudů ohledně nuceného výkupu cenných papírů (resp. valné hromady, v rámci níž k němu dochází) považuje za ústavněkonformní.

Stěžovateli je nutno dát za pravdu v tom, že soud I. stupně formálně pochybil, označil-li stěžovatele jako žalobce a společnost JITONA, a. s., za žalovaného. Podle názoru Ústavního soudu z prvostupňového rozhodnutí ovšem neplyne, že by nalézací soud postupoval v rozporu s ustanovením § 120 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť i v nesporném řízení se nutnost provádět rovněž nenavržené důkazy týká těch důkazů, u nichž nutnost provedení vyšla v řízení najevo, ale jejich provedení nebylo navrhováno. Nelze tedy v této souvislosti soudu vytýkat, dospěl-li k závěru, že zkrácení lhůty vážící se ke zveřejnění pozvánky na valnou hromadu a uskutečněním valné hromady o čtyři dny nepovažuje bez dalšího (tedy bez toho, aniž by stěžovatel, a to přes poučení soudem, uvedl jakékoli skutečnosti, v jejichž světle by se toto zkrácení jevilo podstatným) za podstatné porušení práva ve smyslu § 131 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu