Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding unfair trial and proportionality of fine for witness failure to submit documents.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint against a disciplinary fine imposed for failing to submit witness materials on time. The applicant argued that the courts ignored his late medical excuse and violated his rights to a fair trial and proportionality. The court ruled that the lower courts correctly assessed the lack of valid justification and that the applicant had exhausted all available legal remedies.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court rejects constitutional complaints where lower courts have properly exercised their discretion within legal limits and the applicant has utilized all procedural means to protect their rights.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Mgr. M. F., zastoupeného Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Gorkého 11, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2009 sp. zn. 40 T 10/2009 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. dubna 2010 sp. zn. 6 To 21/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností, co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva pokojně užívat majetek zaručeného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 11 odst. 1 Listiny a pro rozpor rozhodování soudů s čl. 2 odst. 2 Listiny zrušení shora označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.
Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2009 sp. zn. 40 T 10/2009 mu byla uložena podle ustanovení § 66 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), pořádková pokuta, neboť stěžovatel v postavení svědka nepředložil soudu klientský spis a svůj kalendář z roku 2006 ve stanovené lhůtě.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. dubna 2010 sp. zn. 6 To 21/2010 jako nedůvodnou zamítl.
Napadeným usnesením obecných soudů stěžovatel vytýká, že vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu. Soud prvního stupně měl prozkoumat obsah předložených listin dokládajících dostatečnost omluvy a důvody, které z objektivního hlediska k porušení povinností stěžovatele vedly. Před uložením pořádkové pokuty měl soud využít opakované písemné výzvy, což neučinil ani jednou. Soud nevzal v úvahu omluvu stěžovatele a obsah lékařské zprávy, které byly z objektivních důvodů doručeny soudu 13. listopadu 2009.
Porušení ústavně zaručených práv stěžovatel spatřuje zejména v nedostatečném a nesprávném postupu obou soudů při zvážení a při posouzení předložených důkazních prostředků, které jsou způsobilé omluvit jednání stěžovatele vedoucí k pozdnímu dodání podkladů. Stěžovatel zastává názor, že jeho jednání s ohledem na jeho povahu a závažnost hrozícího následku nedosahovalo prakticky žádného škodlivého výsledku. Nedodržení soudem stanovené lhůty nemělo negativní vliv na průběh dalšího řízení, neboť stěžovatel materiály předložil v dostatečné době před konáním hlavního líčení. Lhůta stanovená soudem byla nepřiměřeně krátká a uložení pořádkové pokuty ve výši 20 000,- Kč se mu jeví jako nepřiměřeně tvrdé. Stěžovatel v tomto postupu soudu spatřuje porušení principu proporcionality, neboť jsou v kolizi ústavně chráněné hodnoty, a to zajištění řádného průběhu trestního řízení se zásahem do jeho práva na pokojné užívání majetku. Při ukládání pořádkové pokuty nejednaly obecné soudy dle jejich zmocnění, neboť mohou postupovat jen v situacích a mezích stanovených zákonem a způsobem, který stanoví zákon. Stěžovatel byl potrestán zcela neadekvátním způsobem nepřiměřeně přísně, proto stěžovatel navrhl, aby napadená rozhodnutí byla zrušena v celém rozsahu.
II. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí ani rozhodnutí ostatních orgánů činných v trestním řízení. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutí v něm vydaném) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud nejprve v obecné rovině konstatuje, že na pořádkovou pokutu je třeba nahlížet jako na nástroj, který umožňuje zajistit nerušený a důstojný průběh procesních úkonů trestního řízení; při jeho aplikaci je ovšem vždy nutné, aby se tak dělo jen v situacích a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví [srov. nález
sp. zn. IV. ÚS 31/05
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 38, nález č. 147, str. 167]. V nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 15/04
(Sbírka rozhodnutí, svazek 35, nález č. 180, str. 391) Ústavní soud konstatoval, že pořádkové pokuty jsou sankcí za deliktní jednání; jsou stanoveny zákonem a zamýšleny jako preventivní a současně represivní opatření veřejné moci, pročež je lze klást na roveň (zpravidla) rozhodnutím o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V nálezu
sp. zn. III. ÚS 766/2000
(Sbírka rozhodnutí, svazek 22, nález č. 94, str. 311) pak Ústavní soud dovodil, že musí být vždy nepochybně a jednoznačně prokázáno, že nastaly okolnosti vyjmenované v ustanovení § 66 odst. 1 tr. ř., aby uložení pořádkové pokuty orgánem činným v trestním řízení neodporovalo principu ústavní ochrany lidských práv a svobod.
V posuzované věci jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení, jež upravují podmínky uložení pořádkové pokuty, nezakládají nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté.
Ústavní soud v usnesení
sp. zn. I. ÚS 606/06
(srov. k tomu obdobná usnesení
sp. zn. IV. ÚS 144/2000
,
sp. zn. IV. ÚS 350/03
,
sp. zn. III. ÚS 852/07
a další, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz) vyslovil, že úvaha o omluvitelnosti důvodů zmeškání úkonu účastníkem řízení je v prvé řadě doménou obecných soudů. V tomto ohledu je třeba nahlížet i na stěžovatelem v ústavní stížnosti předkládanou argumentaci. Jak Ústavní soud zjišťuje z ústavní stížností napadených rozhodnutí, obecné soudy konaly odpovídajícím způsobem v rámci svých kompetencí, s přihlédnutím k charakteru řešené věci a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.
Stěžovatel jako bývalý obhájce obžalovaného vypovídal v trestním řízení při hlavním líčení dne 20. října 2009 v postavení svědka a bylo mu uloženo, aby ve lhůtě do konce týdne tj. 23. října 2009 předložil soudu klientský spis a svůj kalendář z roku 2006. Stěžovatel u hlavního líčení před tímto rozhodnutím potvrdil, že uvedené důkazní prostředky má ve své dispozici. Soud prvního stupně zjistil, že stěžovatel svoji povinnost do 9. listopadu 2009 nesplnil, a proto dle § 66 odst. 1 tr. ř. rozhodl o uložení pořádkové pokuty ve výši 20 000,- Kč usnesením ze dne 10. listopadu 2009 (40 T 10/2009-420).
Stížnostní soud v rozhodnutí o opravném prostředku výstižně uvedl, že stěžovatel jako svědek se soudu prvního stupně dostatečně a včas neomluvil, že nemůže z objektivních důvodů vyhovět jeho výzvě k předložení důkazních materiálů ve stanovené lhůtě. Stěžovatel teprve podáním ze dne 13. listopadu 2009 Krajskému soudu v Brně se omluvil a přiložil lékařskou zprávu o ambulantním vyšetření ze dne 12. listopadu 2009. Stížnostní soud konstatoval, že k omluvě stěžovatel přistoupil až poté, co mu bylo dne 12. listopadu 2009 doručeno usnesení o uložení pořádkové pokuty. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplynulo, že stěžovatel se řádně neomluvil, neboť nedoložil žádnou skutečnost, kterou by bylo možno považovat za tak závažnou, aby mu znemožnila předložit důkazní materiály.
Ústavní soud s ohledem na uvedené skutkové okolnosti neshledává v neakceptování stěžovatelovy omluvy ze strany orgánů činných v trestním řízení žádné pochybení a nemá proto ani důvod do činnosti orgánů činných v trestním řízení jakkoli zasahovat či jejich činnost dokonce nahrazovat. V jejich postupu nespatřuje prvky svévole či libovůle, či v jejich argumentaci protiústavní exces. Z tohoto důvodu nemá své odůvodnění ani stěžovatelova námitka stran porušení čl. 2 odst. 2 Listiny.
Právo na soudní ochranu, jehož porušení se stěžovatel předně dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušného orgánu veřejné moci (stížnostního soudu) všechny procesní prostředky k ochraně svého práva a této možnosti využil. Skutečnost, že orgány veřejné moci svá rozhodnutí opřely o právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že nebyl shledán jakýkoli zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. července 2010
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu