Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 1053/10 ECLI:CZ:US:2010:3.US.1053.10.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal as it lacks constitutional review scope and is clearly unfounded.

Geschäftsnummer III.ÚS 1053/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against a civil court judgment regarding a debt dispute. The applicant argued that the lower courts failed to consider his defense that the provided invoice was not proof of service, but the Court found no constitutional violation. The Court determined the complaint was clearly unfounded because it merely contested factual conclusions without raising issues of fundamental rights or constitutional principles.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a complaint as clearly unfounded when the applicant's arguments do not reach the level of constitutional review and merely dispute factual findings of lower courts.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint clearly unfounded constitutional review scope civil court judgment fundamental rights factual findings legal interpretation

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court
Article 36(1) of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 6(1) of the Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms
Article 87(1)(d) of the Constitution of the Czech Republic
Section 72(1)(a) of the Law on the Constitutional Court
též ustanovení § 72 odst.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Ing. M. N., zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2009, č. j. 22 Co 285/2009-43, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") byl zrušen v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu.

Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 10. 2008, č.j. 27 C 284/2007-21, bylo k návrhu vedlejšího účastníka (společnosti AUSTIS, a. s., se sídlem v Praze 5 - Slivenec, K Austisu 680) uloženo stěžovateli zaplatit částku 6 434 Kč s příslušenstvím z titulu dlužné úhrady za vyúčtování služeb souvisejících s užíváním nemovitostí.

Odvolací soud toto rozhodnutí napadeným rozsudkem potvrdil, sdíleje jeho skutková zjištění, jakož i právní závěry.

Stěžovatel obecným soudům vytýká, že spornou částku vedlejšímu účastníkovi přiznaly na podkladě předloženého vyúčtování a nevzaly v úvahu, že v řízení před obecnými soudy oponoval námitkou, že předmětná písemnost "není důkaz o tom, že plnění bylo poskytnuto", odpovídající tvrzení označil ve vyjádření k žalobě za "sporné" a v závěrečném návrhu pak za "neprokázané".

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Není-li však, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodného podústavního práva je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.

Stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

To je zde významné potud, že právě tak je tomu v dané věci.

Posuzovaná ústavní stížnost totiž představuje toliko polemiku se závěry obecných soudů, v ní obsažená argumentace nikterak nesměřuje do zde jedině významné roviny ústavněprávní, a stěžovatel očividně očekává (nepřípustně), že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí přezkumu z pozice běžné instanční (opravné) instance. Absence ústavněprávně relevantních námitek však sama vylučuje, aby ústavní stížnost byla (z pohledu stěžovatelova zájmu) úspěšně projednatelná, resp. způsobuje, že - ve smyslu vyloženém shora - je návrhem zjevně neopodstatněným.

Stěžovatel opomíjí především okolnost, že vycházet z listinného důkazu předloženého vedlejším účastníkem, resp. kontextu vzájemných právních vztahů (a nežádat od něj další důkazní návrhy), bylo myslitelné - právě - coby výraz určitého hodnocení provedených důkazů, ke kterým náleželo zejména vyúčtování poskytnutých služeb, a to při současném uvážení stěžovatelových tvrzení, z nichž nevyplynulo, že vyúčtované služby poskytnuty nebyly (srov. shodně jeho poukaz obsažený v ústavní stížnosti, že měl "výhodu těžit z neúplné apelace bez ohledu na materiální pravdu"). Obojí nevykazuje jakékoli znaky ústavněprávní nedostatečnosti; naopak soudy předestřené úvahy lze mít za logické a adekvátní.

Ústavní soud proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu