Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 2952/09 ECLI:CZ:US:2010:2.US.2952.09.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair removal of judge violates right to same court.

Geschäftsnummer II.ÚS 2952/09
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the applicant's claim that the appellate court's order to try the case before a different judge violated Article 38 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The applicant argued that the lower court failed to evaluate all evidence, leading to the appellate court's decision to reassign the case under criminal procedure rules. The court ruled that the Constitutional Court cannot act as a super-review instance for factual errors or procedural choices made by ordinary courts unless there is clear arbitrariness.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Article 38; Criminal Procedure Act, Section 262: The Constitutional Court does not review the substantive correctness of ordinary court decisions or the selection of judges unless the proceedings clearly indicate a violation of fundamental principles of criminal procedure.

Schlagwörter

KI-generiert
Constitutional Court jurisdiction same court principle appellate procedure judicial impartiality factual review limits

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Article 38
Criminal Procedure Act, Section 262
Současně podle § 262 tr.
Criminal Procedure Act, Section 2
8 T 185/2008 zproštěn obžaloby podle § 226 písm.
Criminal Procedure Act, Section 125
Odůvodnění rozsudku dle soudu neodpovídá § 125 odst.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti MUDr. J. J., právně zastoupeného JUDr. Janem Duškem, advokátem se sídlem Jihlavská 823/78, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2009 sp. zn. 8 To 364/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti shora uvedenému rozhodnutí obecného soudu.

Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 6. 2009 sp. zn. 8 T 185/2008 zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu. Proti tomuto rozsudku podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu odvolání v neprospěch obžalovaného ve výroku o vině i trestu. Městský soud v Praze napadený rozsudek podle § 258 odst. l písm. b) tr. řádu v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. l tr. řádu věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně podle § 262 tr. řádu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem. Uvedené rozhodnutí odvolací soud učinil po přezkoumání skutkových zjištění, která označil za neúplná, neboť se soud I. stupně nevypořádal se všemi skutečnostmi z provedených důkazů vyplývajících a provedené důkazy nehodnotil tak, jak mu ukládá ust. § 2 odst. 6 tr. řádu. Podle názoru odvolacího soudu nalézací soud hodnotil pouze důkazy ve prospěch obžalovaného, přičemž důkazy svědčící v jeho neprospěch zcela pominul. Odůvodnění rozsudku dle soudu neodpovídá § 125 odst. 1 tr. řádu. Odvolací soud dospěl k závěru, že zjištěné vady jednoznačně svědčí o jednostranné zaujatosti soudce ve prospěch obžalovaného.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že postupem odvolacího soudu dle § 262 tr. řádu byl porušen článek 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že věc byla odňata jeho zákonnému soudci.

Jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakuje, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je zásadně věcí obecných soudů; Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za další "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

Zásada vyplývající z ust. článku 38 odst. 1 Listiny patří k důležitým prvkům právní jistoty a má být zárukou, že k rozhodnutí každé trestní věci jsou povolány soudy a soudci podle předem stanovených zásad vyplývajících z přesných procesních pravidel. V praxi je tato zásada provedena takovým systémem přidělování soudní agendy, který vylučuje - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců ad hoc. Má tak být zamezeno tzv. kabinetní justici, v níž by byl způsob rozhodnutí ovlivňován účelovým výběrem soudů a soudců (srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věci

sp. zn. I. ÚS 2/93

,

sp. zn. III. ÚS 232/95

, či nověji nálezy

sp. zn. III. ÚS 561/02

,

sp. zn. IV. ÚS 307/07

).

Ústavní soud ve své judikatuře zároveň konstatoval (viz např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 642/08

), že uvedená zásada se neuplatňuje absolutně v tom smyslu, že by za všech okolností bylo nutné trvat na projednání věci soudcem (soudem) určeným podle zákonných pravidel, pokud by to znamenalo porušení či pravděpodobné porušení jiných významných zásad spravedlivého procesu, zejména zásady nestrannosti a nezávislosti soudce, ale i pokud by to zpochybňovalo celkovou zákonnost řízení a objektivitu meritorního rozhodnutí. Z tohoto důvodu platná právní úprava umožňuje výjimky z pravidel o věcné a místní příslušnosti trestních soudů dle § 16 a násl. tr. řádu. Jde především o možnost odnětí a přikázání věci nadřízeným soudem dle § 25 tr. řádu a dále právě o postup odvolacího soudu dle § 262 tr. řádu.

Dle naposled citovaného ustanovení, "rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Z důležitého důvodu může také nařídit, aby ji projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodě."

Ústavní soud ve své judikatuře poukázal na to, že přípustnost postupu dle § 262 tr. řádu je jedním z výrazů dvojinstančnosti českého trestního procesu (blíže viz

sp. zn. I. ÚS 211/03

). Stranám je dána možnost nechat rozhodnutí soudu prvého stupně a řízení jemu předcházející přezkoumat k tomu funkčně příslušným soudem dle § 252 tr. řádu. Z tohoto práva stran domáhat se změny prvoinstančního rozhodnutí plyne mimo jiné povinnost odvolacího soudu postupovat tak, aby byly odstraněny vady ve smyslu ust. § 258 a násl. tr. řádu. Aby mohl tuto svou revizní povinnost splnit, je odvolací soud ze zákona oprávněn vyslovit vůči soudu prvního stupně závazný právní názor a současně je oprávněn tomuto soudu nařídit provést úkony a doplnění. Těmto pokynům je soud prvního stupně povinen se podřídit (viz § 264 odst. 1 tr. řádu). Nerespektování právního názoru nebo nařízených pokynů odvolacího soudu ze strany soudu nalézacího znamená právě porušení zmíněného principu dvojinstančnosti soudního rozhodování a tím i práva na spravedlivý a zákonný proces dle článku 36 odst. 1 Listiny (viz i článek 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, článek 4 Ústavy ČR, blíže viz rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 211/03

,

sp. zn. II. ÚS 254/08

či

sp. zn. III. ÚS 1104/08

).

Ústavní soud však zároveň postup odvolacího soudu dle § 262 tr. řádu, lhostejno v které alternativě (srov. rozh.

sp. zn. III. ÚS 90/95

,

sp. zn. I. ÚS 112/98

, nověji např.

sp. zn. III. ÚS 642/08

), považuje za přípustný jen za výjimečných okolností (srov. judikaturu obecných soudů k ust. § 25 tr. řádu, např. R 12/1972, či rozh. Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 5 Tz 273/2001 a sp. zn. 3 Tz 251/2000). Za takto výjimečnou uznává Ústavní soud situaci, kdy se na základě okolností dosavadního řízení před soudem prvého stupně lze důvodně domnívat, že před tímto konkrétním soudem, popř. za konkrétního složení senátu (či samosoudcem) tohoto soudu, nelze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení dle § 2 tr. řádu.

Pokud tedy soud prvního stupně nezhodnotil všechny provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, nepřihlédl ke všem skutečnostem relevantním pro posouzení viny stěžovatele, nešlo jen o formální vadu odůvodnění rozsudku ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu, ale také o postup odporující ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu.

I když odvolací soud v dané věci k postupu dle § 262 tr. řádu přistoupil hned při prvním projednání odvolání státního zástupce a nevyčkal, zda příslušný samosoudce vytýkané nedostatky v dalším řízení odstraní, nelze ani tak přisvědčit tvrzení stěžovatele o neústavním zásahu do jeho práva zaručovaného článkem 38 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud, jak již ostatně konstatoval v některých svých rozhodnutích, není, resp. nemůže být v pozici arbitra, jenž by měl řešit případné konflikty mezi nalézacím a odvolacím soudem, resp. posuzovat správnost názorů toho kterého z nich. I zde, přesněji řečeno zvláště zde, je třeba vycházet ze zásad, které Ústavní soud zmínil výše. V projednávaném případě je totiž markantní, že pokud by se Ústavní soud v této fázi řízení zabýval námitkami stěžovatele, které se (byť někdy nepřímo) dotýkají věcné správnosti úvah odvolacího soudu, zejména námitkami skutkového charakteru, mohl by tím v podstatě prejudikovat rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, což by bylo v rozporu s čl. 90 Ústavy i s principem minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti soudů obecných. Velice zdrženlivý přístup ze strany Ústavního soudu je zde tedy nezbytný.

Z tohoto důvodu nelze - v zásadě - pokládat za relevantní námitky (stěžovatele), jež se týkají věcné správnosti názoru odvolacího soudu, především pokud jde o vady v hodnocení důkazů, o skutkovou rovinu věci. O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, upravených zejména v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, by mohlo jít v případě, že by rozhodování soudu odvolacího neslo známky libovůle. Bylo by tomu tak zvláště tehdy, jestliže by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle § 262 věta první trestního řádu náležitě neodůvodnil nebo pokud by takový závěr spočíval na důvodech evidentně nepřípadných (srov. např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 963/08

). Odvolací soud se však v odůvodnění svého rozhodnutí danou otázkou podrobně zabýval a z hlediska požadavků na postup dle § 262 tr. řádu se jedná o odůvodnění, které lze akceptovat.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu