Constitutional Court dismisses late constitutional complaint due to failure to file within statutory time limits.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint as untimely. The applicant argued that hospitalization prevented timely filing, but the Court found he was capable of acting in December 2009 when he requested a retrial. Consequently, the Court applied the strict statutory deadline rules and rejected the request for medical documentation to extend the filing period.
Legislator-Regeste
KI-generiertLaw No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Law No. 141/1961 Coll., Criminal Procedure Code: The Constitutional Court does not have the authority to extend statutory time limits for filing complaints, and a party's hospitalization does not justify a late submission if they were capable of acting earlier.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. J., zastoupeného Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem v Plzni, Jiráskovo nám. 816/4, proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 24. 2. 2009 č. j. 2 T 325/2008-61 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2009 č. j. 10 To 238/2009-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 3. 2010 (předanou vězeňské službě dne 25. 3. 2010 a k poštovní přepravě jako obyčejná zásilka dne 26. 3. 2010), doplněnou vlastnoručně psanými podáními dne 1. 4. 2010 a 20. 4. 2010, řádně pak doplněnou podáním advokáta dne 18. 6. 2010, se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatele bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 8 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítl, že mu byl uložen trest přísnější, než jaký odpovídá kvalifikaci jeho jednání a nebezpečnosti trestného činu pro společnost (měl mu být uložen úhrnný trestný čin v délce do jednoho roku). Rovněž namítl, že si není vědom sdělení obvinění pro dva ze stíhaných trestných činů; byl tedy zbaven svobody z jiných důvodů a jiným způsobem než stanoví zákon. Stěžovatel současně uvedl, že nemohl podat ústavní stížnost dříve, neboť byl hospitalizován ve vězeňském nemocničním zařízení (zákroku se podrobil ve vězeňské nemocnici na Pankráci); žádá proto, aby si Ústavní soud pro účely posouzení včasnosti ústavní stížnosti vyžádal lékařskou dokumentaci v příslušném zdravotnickém zařízení. K ústavní stížnosti je připojeno prohlášení stěžovatele, že přes poučení jeho advokátem o následcích opožděného podání ústavní stížnosti trvá na podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh podaný opožděně.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 2 T 325/2008, ze kterého zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 24. 2. 2009 č. j. 2 T 325/2008-61 uznán vinným dvěma trestnými činy výtržnictví dle § 202 odst. 1 trestního zákona, trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 201 odst. 1 trestního zákona a trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 201 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona. Odsouzen byl k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Rozsudek byl stěžovateli doručován na adresu bydliště (v Poděbradech) v březnu 2009, kde nebyl zastižen a poté uloženou zásilku si nevyzvedl. V místě příležitostného pracoviště odmítl od policie v dubnu 2009 zásilku převzít, avšak poté se dostavil na oddělení policie a převzetí zásilky s rozsudkem potvrdil (dle zápisu policie trvalé bydliště stěžovatele bylo stále v Poděbradech).
Stěžovatel následně podal odvolání, kde jako adresu pobytu a pro doručování uvedl (stále shodnou) adresu v Poděbradech. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 6. 2009 č. j. 10 To 238/2009-80 odvolání stěžovatele zamítl. Okresní soud doručoval v červenci 2009 zásilku s usnesením odvolacího soudu stěžovateli do vlastních rukou na stěžovatelem uvedenou adresu v Poděbradech, stěžovatel nebyl zastižen, zásilka byla proto uložena dne 21. 7. 2009, avšak stěžovatel si zásilku nevyzvedl ani v úložní lhůtě (zásilka byla proto vrácena soudu).
Ve spise se dále nachází podání stěžovatele ze září 2009, označené jako stížnost (protest) proti prvostupňovému rozsudku, kde stěžovatel opět uvádí adresu v Poděbradech. Ze zápisu na č. l. 108 vyžádaného spisu vyplývá, že dne 21. 10. 2009 byl stěžovatel dodán do výkonu trestu. V prosinci 2009 stěžovatel zaslal z věznice okresnímu soudu žádost o obnovu trestního řízení. Ze zpráv věznice okresnímu soudu z ledna a února 2010 pak vyplývá, že stěžovatel je (v té době) hospitalizován a nemůže být proto doveden před soud (v souvislosti s návrhem na obnovu řízení). V březnu 2010 se dle protokolu (č. l. 121 vyžádaného spisu) konalo veřejné zasedání, kde byl stěžovatel přítomen.
Z výše uvedených skutečností zjištěných z vyžádaného spisu Ústavní soud dospěl k závěru, že usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2009 č. j. 10 To 238/2009-80 bylo stěžovateli doručeno fikcí v pátek dne 31. 7. 2009 (zásilka určená do vlastních rukou byla uložena dne 21. 7. 2009) ve smyslu § 64 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, v platném znění. Zásilka byla doručována na adresu, kterou stěžovatel opakovaně uváděl před i po doručování zásilky jako adresu bydliště a pro doručování. Ostatně ani v ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí, že by bylo doručováno na nesprávnou adresu (že např. nahlásil adresu další/jinou), resp. že by nebylo možno aplikovat fikci doručení a že by nepočala běžet ani lhůta k podání dovolání či ústavní stížnosti. Stěžovatel v ústavní stížnosti "toliko" argumentuje tím, že byl v rámci výkonu trestu (do trestu byl dodán v říjnu 2009) hospitalizován a nemohl proto podat ústavní stížnost dříve. Jak ovšem vyplývá z obsahu spisu, tak oproti tomu, že ústavní stížnost stěžovatel podal (až) v březnu 2010, byl již v prosinci 2009 v jeho trestní věci schopen zaslat (okresnímu soudu) z věznice žádost o obnovu trestního řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel podal ústavní stížnost proti prvostupňovému i odvolacímu rozhodnutí opožděně (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), proto Ústavní soud postupoval dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Pokud stěžovatel žádá v rámci posuzování včasnosti lhůty k podání ústavní stížnosti zohlednit jeho zdravotní stav a hospitalizaci, je třeba uvést, že lhůta pro podání ústavní stížnosti je lhůtou zákonnou, která nemůže být měněna z rozhodnutí Ústavního soudu. Ústavnímu soudu rovněž není dán procesní institut umožňující např. prominutí lhůty, jak tomu může být v některých jiných typech řízení; § 75 zákona o Ústavním soudu pak není určen k napravování promeškané zákonné lhůty.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2010
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu