Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding civil court costs allocation after procedural default. Constitutional Court rejected constitutional complaint on civil costs allocation after procedural default. Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding civil court costs allocation. Constitutional Court rejected constitutional complaint on civil court costs allocation. Constitutional Court dismissed constitutional complaint on civil court costs allocation.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court dismissed the constitutional complaint filed by L. Š. against the Regional Court in Brno's decision ordering him to pay litigation costs. The applicant argued that his fundamental rights were violated regarding the allocation of costs after he caused the proceedings to stop by withdrawing his claim. The Court ruled that it lacks jurisdiction to review ordinary court decisions on costs unless a constitutional violation is found, which was not established here.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court does not act as a further instance in the ordinary judicial system and dismisses constitutional complaints concerning ordinary court decisions on litigation costs unless a violation of fundamental rights with constitutional implications is proven.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Klapkou, advokátem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 8, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2010 č. j. 17 Co 26/2010-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným usnesením Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že stěžovatel je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 9.900,- Kč (výrok I.) a dále rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 800,- Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepostupoval správně, když stěžovateli, který procesně zavinil zastavení řízení, neuložil povinnost nahradit žalované náklady řízení. Z tohoto důvodu odvolací soud změnil nákladový výrok soudu prvního stupně.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá tento výrok usnesení Krajského soudu v Brně tvrzením o vadách řízení jak hmotněprávní, tak i procesní povahy. Polemizuje se skutkovými okolnostmi i s právním hodnocením zpětvzetí návrhu ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení a prosazuje svůj vlastní pohled na věc. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud jen do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Sama skutečnost, že odvolací soud vyslovil právní názor, který stěžovatel nesdílí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud se nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy by v procesu dokazování byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud taktéž odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž se Ústavní soud k otázkám náhrady nákladů řízení staví velmi rezervovaně, neboť považuje rozhodnutí o náhradě nákladů řízení za výlučnou doménu obecných soudů. Ústavní soud se zabývá náhradou nákladů řízení pouze v případě, když zjistí porušení zákona s přesahem do ústavněprávní roviny. Taková situace však v daném případě nenastala.
Na základě argumentů stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností předmětného řízení a přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Tento soud přesvědčivě a srozumitelně objasnil, že při zastavení řízení z důvodu zpětvzetí návrhu musí soud vždy postupovat podle ustanovení § 146 odst. 2 občanského soudního řádu a při rozhodování o náhradě nákladů řízení zkoumat, zda žalobce procesně zavinil zastavení řízení nebo zda návrh byl podán důvodně a ke zpětvzetí došlo v důsledku chování žalovaného. Jak uvedl odvolací soud " zastavuje-li soud řízení, zabývá se při rozhodování o nákladech řízení nejprve tím, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tj. podle procesního výsledku a nikoli podle hmotného práva, neboť pak by se jednalo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé". Odvolací soud se zabýval i dalšími námitkami stěžovatele, zopakovanými v ústavní stížnosti, a řádně se s nimi vypořádal.
Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud správně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něj právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnil a jež jsou nejen v souladu s obecným právem, ale i ústavně konformní. V této souvislosti lze v dalším jen odkázat na odůvodnění jeho napadeného usnesení. Nedošlo tedy k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, neboť Ústavní soud neshledal nic, co by věci dávalo ústavněprávní rozměr.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu