Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding family law judgment as not violating fundamental rights.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a mother against a regional court's decision on child custody and alimony. The court found that the lower courts had thoroughly examined the case in compliance with laws and the Charter of Fundamental Rights and Freedoms without any arbitrariness. Consequently, the court ruled that the complaint was clearly unfounded because the general courts did not exceed their constitutional authority in their judicial decisions.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court of the Czech Republic may not substitute its own factual and legal assessment for that of general courts unless those courts have acted beyond the framework of constitutionally guaranteed fundamental human rights.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky V. K., zastoupené JUDr. Stanislavou Bradovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Přerově, Kratochvílova 43, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci č. j. 30 Co 348/2009-127 ze dne 24. února 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Děčíně (dále jen "soud prvního stupně") v řízení o úpravě rodičovské zodpovědnosti rozsudkem č. j. 10 Nc 150/2007-81 ze dne 19. května 2009 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") rozhodl, že nezletilý L. K. (dále jen "nezletilý") se svěřuje do výchovy matky - stěžovatelky (výrok I.), otci P. K. (dále jen "otec") uložil připívat na výživu nezletilého částkou 1.500,- Kč měsíčně k rukám matky, vždy do 15. dne v měsíci předem od 1. 1. 2009 (výrok II.), dlužné výživné za dobu od 1. 1. 2009 do 31. 5. 2009 v částce 7.500,- Kč otci uložil splácet po 500,- Kč měsíčně spolu s běžným výživným pod ztrátou výhody splátek od měsíce následujícího po právní moci rozsudku (výrok III.), rozhodl o oprávnění otce stýkat se s nezletilým každý sudý měsíc v roce od 12 hodin první neděle v měsíci do 12 hodin čtvrté neděle v měsíci v místě svého bydliště (výrok IV.) určil, že toto rozhodnutí bude účinné i pro dobu po rozvodu manželství rodičů nezletilého (výrok V.), uložil povinnost zaplatit České republice k rukám Okresního soudu v Děčíně na nákladech řízení - znalečném otci částku 1.200,- Kč a matce částku 400,- Kč (výrok VI.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII.).
K odvolání obou rodičů Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen "odvolací soud") v záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku I. a části výroku V. o výchově nezletilého tak, že nezletilý se svěřuje na dobu před rozvodem i po rozvodu manželství rodičů do střídavé výchovy rodičů tak, že ve výchově otce bude vždy od první neděle sudého měsíce 12 hodin a ve výchově matky bude vždy do první neděle lichého měsíce 12 hodin, přičemž k předání nezletilého dojde vždy v domácnosti rodiče, který je povinen nezletilého předat druhému z rodičů (výrok I.), ve výroku IV. o styku otce s nezletilým tak, že návrh na úpravu styku se zamítá (výrok II.), v části výroku II. a V. o výživném pro dobu po rozvodu manželství rodičů tak, že otec je povinen platit počínaje dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů výživné na nezletilého ve výši 1.500,- Kč jedenkrát za dva měsíce, a to vždy do patnáctého dne každého sudého měsíce v roce předem k rukám matky a matka je povinna platit počínaje dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů výživné na nezletilého ve výši 1.000,- Kč jedenkrát za dva měsíce, a to vždy do patnáctého dne každého lichého měsíce v roce předem k rukám otce (výrok III.) a zrušil ve výroku III. a části výroku II. o výživném pro dobu za trvání manželství rodičů a dále ve výrocích VI. a VII. o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok IV.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje rozhodnutí odvolacího soudu, který nezletilého svěřil do střídavé výchovy obou rodičů, neboť podle názoru stěžovatelky pro toto rozhodnutí chyběl právní základ. Soud prvního stupně i odvolací soud podle stěžovatelky očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, hodnocení důkazů a tomu odpovídajících přijatých skutkových závěrů, které stěžovatelka hodnotí jako výraz faktického omylu a logického excesu. Dále stěžovatelka zpochybňuje hodnocení jednotlivých skutkových okolností obecnými soudy. Stěžovatelka v uvedeném postupu obecných soudů spatřuje porušení práva na náležité odůvodnění rozhodnutí soudů, respektive na spravedlivý proces, přičemž se v této souvislosti, se zdůrazněním požadavku na vyloučení libovůle v rozhodování soudů, dovolává nálezů Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 124/97
a
sp. zn. III. ÚS 188/99
.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat skutkové a právní posouzení věci obecnými soudy svým vlastním. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku aplikace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nezakládá porušení základního práva nebo svobody.
Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je především polemika stěžovatelky s rozhodovacími důvody obecného soudu, resp. soudů. Stěžovatelka zřejmě očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Z odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že obecné soudy se věcí podrobně zabývaly a v řízení postupovaly a rozhodly zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině základních práv a svobod. Odvolací soud důvody svého v záhlaví citovaného rozhodnutí v jeho odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětluje, přičemž v závěrech odvolacího soudu neshledal Ústavní soud naprosto žádný náznak svévole. Podle názoru Ústavního soudu jsou právní závěry učiněné odvolacím soudem výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) a rozhodně nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti. S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud v dalším pouze odkazuje na odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí které považuje za správné též s ohledem na nezletilého, jehož prospěch a zájem je v projednávané věc na prvním místě.
Odkaz stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu (nález
sp. zn. I. ÚS 124/97
je uveden chybně, když pod touto sp. zn. vydal Ústavní soud pouze usnesení a dle stěžovatelkou uvedených údajů o publikaci ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu jde zřejmě o nález
sp. zn. II. ÚS 124/97
) považuje Ústavní soud již s ohledem na výše uvedené za zcela nepřípadné.
Ústavní soud uzavírá, že žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu