Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding fair trial rights and evidence evaluation in civil proceedings.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint challenging a Supreme Court of Prague decision confirming a payment order. The applicant argued that the appellate court violated fair trial rights by improperly evaluating evidence and ignoring his testimony regarding a blank check dispute. The court ruled that evidence assessment is the exclusive domain of ordinary courts and dismissed the complaint as clearly unfounded.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court cannot interfere with the evaluation of evidence by ordinary courts acting in accordance with the principle of free evaluation of evidence, and complaints regarding such assessments are clearly unfounded.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Monikou Zoulovou, advokátkou v Praze 4, Podolská 126/103, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 26/2007-149 ze dne 18. července 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 26/2007-149 ze dne 18. července 2007, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 23 Cm 44/2004-113 ze dne 13. června 2006, kterým byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz vydaný Městským soudem v Praze dne 22. září 2000 pod č. j. Sm 666/2000-14. Napadeným rozhodnutím byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 1 Ústavy ČR.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel tvrdí, že Vrchní soud v Praze porušil jeho právo na spravedlivý proces nesprávným výkladem ustanovení § 132 o. s. ř., a to z hlediska vyhodnocení provedených důkazů, resp. nedostatečným přihlédnutím ke všemu podstatnému, co vyšlo v řízení najevo. Podle jeho názoru jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V závěru odvolacího soudu je logický rozpor, pokud jde o jeho irelevantní argumentaci o "vědomosti stěžovatele pro případ prokazování skutečností, že směnka byla či nebyla vyplněna v rozporu s dohodou o jejím vyplnění".
Uvedenou základní námitku stěžovatel dále konkretizoval poukazem na jednotlivá pochybení odvolacího soudu. Především mu vytýká, že některé provedené důkazy nevzal - bez řádného odůvodnění - za základ svých skutkových zjištění; jde např. o výslech svědka J. S. Poukázal rovněž na svoji výpověď (protokol jednání Městského soudu ze dne 18. 10. 2005, s. 2-3); odvolací soud prý opominul zhodnotit v jeho prospěch právě jeho výpověď ve spojení s dalšími výpověďmi svědků, z nichž vyplývá, že směnečný věřitel nesplnil podmínky pro vyplnění blankosměnky, které si se stěžovatelem sjednal ve smlouvě o úvěru ze dne 28. 1. 1994 (článek II). Přes jeho výpověď potvrzovanou výpovědí svědka J. S. a svědka P. A., z nichž plyne, že směnečný věřitel podmínky pro vyplnění blankosměnky nesplnil, dospěl odvolací soud k závěru, že stěžovatel neprokázal, že blankosměnka byla vyplněna v rozporu s vyplňovacím prohlášení sjednaným ve smlouvě o úvěru z 28. 1. 1994.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
II. Vrchní soud v Praze ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v odvolacím řízení shledal rozhodnutí Městského soudu v Praze věcně správným, a proto je potvrdil. Plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedené vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadenému rozsudku - nepřinášelo.
III. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 23 Cm 44/2004 vedený u Městského soudu v Praze. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž byl původně na návrh žalobce (společnost AVERSEN ENTERPRISES LIMITED, původně Agrobanka Praha, a. s.) vydán Městským soudem v Praze pod č. j. Sm 666/2000-14 ze dne 22. 9. 2000 směnečný platební rozkaz, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 7.000.000,- Kč s 6% úrokem od 29. 3. 2000 do zaplacení a odměnu ve výši 23.000,- Kč. To vše plynulo ze směnky cizí, jejímž byl žalobce majitelem, která byla vystavena dne 29. 1. 1994 Agrobankou Praha, a. s., na vlastní řad, splatná dne 28. 3. 2000 a stěžovatelem akceptována. Původně se jednalo o blankosměnku, do které Agrobanka Praha, a. s., doplnila datum splatnosti podle ujednání obsaženém v úvěrové smlouvě ze dne 28. 1. 1994. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal stěžovatel včasné námitky, v nichž uváděl, že datum splatnosti bylo do blankosměnky doplněno v rozporu s ujednáním o jejím vyplnění v úvěrové smlouvě. Tvrdil, že Agrobanka Praha, a. s., porušila ujednání o tom, že datum splatnosti byla oprávněna do blankosměnky doplnit až po marném využití ostatních zajišťovacích institutů, jmenovitě (1) smlouvy o postoupení pohledávek (příjmů ze správy fondů) THEMOS Invest Partner, investiční společnost, s. r. o., (2) ručitelského závazku THEMOS, s. r. o. a (3) smlouvy o budoucím postoupení pohledávek THEMOS, s.r.o. ve lhůtě 3 měsíců, po které byl úvěrový dlužník v prodlení, konkrétně tím, že před vyplněním data splatnosti tyto zajišťovací instituty nevyužila. Smlouvy o postoupení pohledávek a smlouvy o budoucím postoupení pohledávek nevyužila vůbec a ručitelský závazek nevyužila ve sjednané lhůtě.
Soud prvního stupně - na základě provedeného dokazování - provedl podrobný výklad zjištěných skutečností ve vztahu k zajišťovacím institutům. Zvážil situaci, kdy místo smlouvy o postoupení pohledávek THEMOS Invest Partner, investiční společnost, s. r. o., byla uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k pohledávkám. To je zapotřebí interpretovat za daného stavu, kdy jak úvěrová smlouva, tak i všechny zajišťovací instrumenty byly sjednány v tentýž den a kdy fakticky byla místo smlouvy o postoupení pohledávek sjednána smlouva o zřízení zástavního práva k pohledávkám (a stěžovatel přitom působil v postavení jednatele obou společností, které s Agrobankou tyto závazky sjednaly), a vůle stran zajistit úvěr smlouvou o zřízení zástavního práva k pohledávkám místo smlouvy o postoupení pohledávek je z jejich chování naprosto zřejmá, a to tak, že vzhledem k časovým a věcným souvislostem bylo mezi Agrobankou a stěžovatelem alespoň neformálně ujednáno, že podmínkou vyplnění blankosměnky nebylo v konečném důsledku marné uplatnění práv ze smlouvy o postoupení pohledávek THEMOS Invest Partner, investiční společnost, s. r. o. - jak je uvedeno v úvěrové smlouvě - ale "ze smlouvy o zřízení zástavního práva". Na základě takto přijatých závěrů pak soud prvního stupně usoudil, že stěžovatel porušení příslušného ujednání o vyplnění blankosměnky neprokázal a v tomto směru neunesl důkazní břemeno. Proto Městský soud v Praze rozhodl, že I. směnečný platební rozkaz vydaný Městským soudem v Praze dne 22. 9. 2000 pod č. j. SM 666/2000-14 se v celém rozsahu ponechává v platnosti a II. žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 190.757,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. P. V.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 6 Cmo 26/2007-149 ze dne 18. července 2007 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil a posoudil skutkový i právní stav, a ztotožnil se s ním, včetně závěru, že stěžovatel důvodnost svých námitek neprokázal.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 5153/2007-170 ze dne 29. září 2009 odmítnuto jako nepřípustné, protože v rozhodnutí odvolacího soudu řešená otázka nemá zásadní právní význam. Toto usnesení ústavní stížností napadeno nebylo.
IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem stížnostních námitek stěžovatele je nesouhlas s hodnocením důkazů a s právními závěry, které odvolací soud ve věci vyslovil. Stěžovatel poukazoval na extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry a vytýkal odvolacímu soudu, že se s jeho odvolacími námitkami nevypořádal.
Ústavní soud těmto námitkám nemohl přisvědčit.
Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že proces dokazování a hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy postupují v souladu s pravidly vyplývajícími ze zásady volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy postupují tak, že hodnotí každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, jestliže jsou jejich závěry dostatečně opřeny o zjištěné skutečnosti, pak jim nelze vytýkat porušení práva na spravedlivý proces, byť byl měl stěžovatel o skutkových i právních souvislostech představu jinou.
Ústavní soud po přezkoumání řízení v dané věci zjistil, že obecné soudy, zejména pak soud prvního stupně, postupoval v souladu s výše uvedenou zásadou; velmi podrobně rozebral všechny provedené důkazy, uvedl, jaké závěry z nich skutkově vyvodil a jaké právní hodnocení k nim přiřadil. Odůvodnění jeho rozhodnutí je vnitřně konzistentní a ucelené, nelze z něho dovodit opomenutí některých důkazů či extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry. Odvolací soud pak jednoznačně v odůvodnění napadeného rozhodnutí dovodil, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečné šíři a řádně provedené důkazy podle výše uvedené zásady náležitě zhodnotil. S jeho skutkovými závěry se beze zbytku ztotožnil. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud přisvědčil i právnímu hodnocení předmětné věci tak, jak ho provedl soud prvního stupně.
V předmětné věci stěžovatel poukazuje i na to, že odvolací soud se s jeho námitkami nevypořádal. Ústavní soud ani této námitce nemohl přisvědčit. Rozhodnutí odvolacího soudu nemůže stát osamoceně, ale vždy je nutno ho zkoumat v celé souvislosti, tedy i ve vazbě na rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací námitky stěžovatele se rovněž dotýkaly hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně a polemizovaly s jeho právními závěry. Odvolací soud, který vyslovil svůj souhlas s postupem soudu prvního stupně i s jeho skutkovými a právními závěry, reagoval přiměřeně i na odvolání námitky stěžovatele; ze závěru odvolacího soudu je patrno, že závěry soudu prvního stupně, k nimž se upínají námitky stěžovatele, byly dostatečně podloženy skutkovými zjištěními a byly rovněž dostatečně právně odůvodněny. Ústavní soud nemá - ani z hlediska ústavnosti - nic, co by k těmto závěrům dodal.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu