Constitutional Court dismisses taxpayer's appeal claiming tax audit initiation violated constitutional rights.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the taxpayer's constitutional complaint against administrative and judicial decisions regarding a tax audit. The taxpayer argued that the audit initiation lacked prior justification and violated fundamental rights, while the state contended the administrative body acted within legal bounds. The court rejected the claim because the taxpayer merely disputed the reasoning of lower courts without proving a constitutional violation, noting that the Constitutional Court lacks jurisdiction to act as a third instance in administrative proceedings.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses constitutional complaints that are essentially polemics against the reasoning of lower courts without establishing a violation of constitutionally guaranteed rights or freedoms.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 24. června 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti M. H., zastoupené JUDr. Ninou Zvěřinovou Vavrochovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích 1, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně sp. zn. 2 Afs 127/2009 ze dne 29. 1. 2010, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 56/2009 ze dne 26. 8. 2009, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích č. j. 1598/09-1100 ze dne 24. 3. 2009 a dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Českých Budějovicích č. j. 198400/08/077910/5729 ze dne 21. 7. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí orgánů veřejné moci s tvrzením, že jimi došlo k porušení základních práv a svobod zaručovaných ústavním pořádkem, plynoucích z čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 11 odst. 5, čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě, jakož i čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR.
Finanční úřad v Českých Budějovicích dne 21. 7. 2008 na základě kontroly daně z příjmů fyzických osob, provedené u stěžovatelky a jejího manžela M. H. - který se nacházel v pozici "hlavního daňového subjektu" - za zdaňovací období roku 2005 vyměřil shora označeným dodatečným platebním výměrem stěžovatelce jako "spolupracující osobě" za uvedené období daň z příjmů ve výši 12. 875,- Kč. Finanční ředitelství v Českých Budějovicích k odvolání stěžovatelky sice změnilo dodatečný platební výměr, neboť na základě doplněného dokazování uznalo část výdajů za prokázanou, nicméně jinak potvrdilo závěry správce daně, že nebyla prokázána výše a daňová účinnost výdajů na cesty s osobními automobily s tím, že zápisy v knihách jízd ohledně pracovních cest manžela jsou neprůkazné a vyvolávají pochybnosti co do jejich správnosti, přitom vysvětlení manžela jsou neadresná a neurčitá. Krajský soud v Českých Budějovicích následně podanou správní žalobu stěžovatelky shora označeným rozsudkem zamítl a stejně i Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost směřující proti uvedenému rozhodnutí správního soudu. Učinil tak s podrobným zdůvodněním a s odkazem na rozsudek téhož soudu sp. zn. 1 Afs 97/2009 ze dne 2. 12. 2009, jímž byly zamítnuty kasační stížnosti manžela stěžovatelky (napadající rovněž rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích, jimiž bylo rozhodnuto o žalobách manžela stěžovatelky ve věci jeho daňové povinnosti k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004 a 2005), jež stály na stejných skutkových a právních důvodech, jako je tomu v případě stěžovatelky.
V důvodech ústavní stížnosti stěžovatelka, obdobně resp. shodně jako její manžel ve své ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 97/2009, vedené u Ústavního soudu pod
sp. zn. I. ÚS 490/10
, podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení před správci daně a před soudy a detailní pozornost věnuje odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vydaného v řízení o kasační stížnosti jejího manžela, s tím, že tento rozsudek má i v jejím případě zásadní význam, když daňová povinnost spolupracující osoby je zcela odvislá od výsledku (dodatečně) vyměřené daně "hlavního daňového subjektu". Dává najevo nesouhlas se závěry finančních orgánů a správních soudů v otázce hodnocení konkrétních pracovních jízd, považuje Nejvyšším správním soudem příkladmo uvedené způsoby prokazování uskutečnění pracovních cest za neaplikovatelné při běžném podnikání, přičemž některé z nich zákon ani neukládá. Stejně jako její manžel ve stížnosti poukazuje na to, že zákonem č. 304/2009 Sb. byla v rámci novelizace zákonů o dani z příjmů a o správě daní a poplatků zcela nově zakotvena možnost aplikace paušálního výdaje na dopravu silničním motorovým vozidlem, která je na volbě daňového subjektu, a tvrdí také, že úkon daňové kontroly, resp. jejího zahájení, byl formální a protiústavní, neboť žádné apriorní důvody k zahájení daňové kontroly zde nebyly a nebyly sděleny a v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008
sp. zn. I. ÚS 1835/07
. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů proto navrhla zrušení napadených rozhodnutí.
Poté, co se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí a obsahem spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 56/2009, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost není důvodná.
Ústavní stížnost stěžovatelky je v podstatě polemikou s právními závěry obsaženými v napadených rozhodnutích, s nimiž se již ve svém rozhodnutí vypořádal Nejvyšší správní soud. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného (správního) soudnictví, která mu však se zřetelem na článek 83 Ústavy ČR zjevně nepřísluší. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných (správních) soudů je Ústavní soud oprávněn jen tehdy, jestliže zjistí porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele. Takový stav však v souzené věci zjištěn nebyl.
Třeba uvést, že v mezidobí bylo Ústavním soudem dne 27. 5. 2010 vydáno rozhodnutí
sp. zn. I. ÚS 490/10
ve věci ústavní stížnosti manžela stěžovatelky, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 97/2009, s jehož závěry stěžovatelka ve své ústavní stížnosti polemizuje. Shodně s uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu, na jehož zdůvodnění v podrobnostech lze odkázat, je i senát posuzující věc stěžovatelky toho názoru, že Nejvyšší správní soud se námitkami obsaženými v kasační stížnosti podrobně zabýval, s postupem jmenovaného soudu v dané věci Ústavní soud souhlasí stejně jako s vyvozenými závěry, které v odůvodnění rozhodnutí byly na základě analýzy skutkové i právní situace detailně a logicky precizně dovozeny. Ústavní soud nemá z hlediska ústavnosti důvod zpochybňovat zdůvodnění napadených rozhodnutí. V poměru k námitkám o protiústavně provedeném úkonu zahájení daňové kontroly a k poukazu na novelizaci provedenou zákonem č. 304/2009 Sb. rovněž odkazuje na citované rozhodnutí Ústavního soudu, jež se s nimi vypořádalo způsobem, jenž i senát posuzující věc stěžovatelky sdílí. Shodně jako ve věci stížnosti manžela stěžovatelky tak Ústavní soud uzavírá, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce; jeho argumentace je přitom ústavně konformní a není důvod ji zpochybňovat. Napadené rozhodnutí je logické, přesvědčivé, nemá znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Totéž se týká rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a rozhodnutí orgánů správních. Porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu tak Ústavní soud neshledal a z toho důvodu nemohlo dojít ani k porušení dalších stěžovatelkou shora označených práv.
Ze všech těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2010
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu