Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded regarding insurance contract validity.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by PRO LEASE, s. r. o., against a district court ruling ordering payment of insurance premiums. The plaintiff argued that a single signature on the insurance policy violated her right to a fair process under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms, claiming the contract was invalid due to lack of joint representation authority. The court rejected this claim, stating that the complaint was obviously unfounded and did not meet the strict threshold for constitutional review, as it merely contested a simple legal interpretation without demonstrating a fundamental violation of constitutional rights.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: Constitutional complaints are dismissed as obviously unfounded when they merely contest simple legal interpretations without demonstrating a fundamental violation of constitutionally guaranteed rights or freedoms.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PRO LEASE, s. r. o. se sídlem Praha 3, Domažlická 1053/15, zastoupené JUDr. Miroslavou Otčenáškovou, advokátkou se sídlem Praha, Velehradská 26, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 1. 2010 č.j. 7 EC 69/2009-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek obecného soudu, jelikož je přesvědčena, že jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces dle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož práva plynoucí z článku 90 a článku 95 Ústavy České republiky.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 12. 1. 2010 č. j. 7 EC 69/2009-29 uložil stěžovatelce (žalované) povinnost zaplatit žalobkyni (Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group) částku 3 310 Kč s příslušenstvím jako dlužné pojistné na základě pojistné smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení. Námitku stěžovatelky, že předmětná pojistná smlouva je absolutně neplatná, neboť nebyla podepsána v souladu s její společenskou smlouvou, posoudil jako neefektivní.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že ze společenské smlouvy i výpisu z obchodního rejstříku vyplývá, že jednání jejím jménem je upraveno tak, že jednatelé jednají ve všech věcech společně a jsou oprávněni jednat a podepisovat se za společnost tak, že k napsané nebo vytištěné firmě připojí své podpisy; jestliže pojistná smlouva byla podepsána pouze jedním jednatelem, nelze takový projev vůle považovat za její projev, v důsledku čehož uzavřená smlouva není platná a nezavazuje ji.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka.
Ve vztahu k povaze projednávané věci nelze především nepřipomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných již v prvním stupni, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum (namísto odvolání) byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech
sp. zn. IV. ÚS 695/01
,
IV. ÚS 185/98
,
III. ÚS 200/05
,
IV. ÚS 8/01
,
II. ÚS 436/01
,
IV. ÚS 502/05
). I v případě jiných ústavně zaručených práv je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby zde byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovatelce zásahem do nich způsobena.
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelky - v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje; obecný soud, způsobem, jemuž nelze prima facie vytýkat nedostatek ústavní konformity, vydané rozhodnutí odůvodnil, přičemž mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v občanskoprávním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného je zřejmé, že tak je tomu i v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 24. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu