Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 1687/10 ECLI:CZ:US:2010:4.US.1687.10.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming violation of fundamental rights in child support case.

Geschäftsnummer IV.ÚS 1687/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the appellant against lower court rulings denying an increase in child support. The appellant argued that the courts incorrectly assessed his ability to earn a living and failed to consider his university studies when setting the monthly payment. The court ruled the appeal was clearly unfounded because the lower courts acted in accordance with the law and did not violate the appellant's fundamental rights.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may reject a constitutional complaint without a hearing if it is clearly unfounded, as it does not review the factual findings of ordinary courts unless fundamental rights were violated.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint child support fundamental rights ordinary courts unfounded appeal

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele O. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Fialovou, advokátkou se sídlem Brno, Pekařská 13, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16. 3. 2009 č. j. 5 C 2275/2007-77 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2010 sp.zn. 38 Co 259/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 10. 6. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou zakotvena zejména v čl. 32 odst. 4 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V řízení před obecnými soudy, z nichž vzešla napadená rozhodnutí, nebylo vyhověno návrhu stěžovatele, aby byla jeho matce (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnici) stanovena povinnost platit mu výživné 2.500,- Kč měsíčně a to od 1. 12. 2007 (předcházející výše výživného byla stanovena na částku 1.000,- Kč). Stěžovatel obecným soudům v této souvislosti zejména vytýká, že nesprávně posoudily jeho schopnost samostatně se živit [jeho příjmy z činností prováděných v rámci živnosti jsou minimální, většinu potřeb stěžovatele hradí jeho otec, se kterým žije] a nezohlednily rovněž zátěž, kterou pro něj představuje studium vysoké školy, byť toto soukromé vzdělávací zařízení vyučuje i formou, která je na přítomnost ve škole méně náročná [právě takovou formu studia absolvuje stěžovatel].

Ústavní soud prostudoval ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí k ní přiložená, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález

sp. zn. III. ÚS 23/93

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález

sp. zn. IV. ÚS 188/94

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku a chráněná práva (svobody) jeho účastníků.

V souladu s výše uvedeným se Ústavní soud nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech.

Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před Okresním soudem v Hodoníně i Krajským soudem v Brně, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Oba soudy zcela jasně a logicky odůvodnily, proč stěžovatelovu návrhu na zvýšení výživného nevyhověly. Ústavní soud nemá, co dalšího by k věci dodal.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 21. června 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu