I.ÚS 2557/09 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky NJK UNICOS, s. r. o., se sídlem Vídeňská 31/IV, 339 01 Klatovy, IČ: 18237576, zastoupené Mgr. Michaelem Trkalem, advokátem se sídlem Nám. T.G.M. 142, 261 01 Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2009, č. j. 57 Ca 44/2007-182, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Finanční úřad v Klatovech (dále jen "FÚ") vydal dne 8. 6. 2006 dodatečný platební výměr č. j. 58777/06/133910/1465 (dále jen "DPV"), kterým byla stěžovatelce dodatečně stanovena daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") na zdaňovací období únor 2002 ve výši 61 310 Kč.

Stěžovatelka se proti DPV odvolala. Finanční ředitelství v Plzni (dále jen "FŘ") rozhodnutím ze dne 5. 3. 2007, č. j. 2344/07-1300-401706, odvolání stěžovatelky zamítlo.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 10. 2008, č. j. 57 Ca 44/2007-106, správní žalobě stěžovatelky vyhověl a rozhodnutí FŘ zrušil. Ke kasační stížnosti FŘ Nejvyšší správní soud rozsudkem dne 2. 4. 2009, č. j. 1 Afs 4/2009-154, rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Krajský soud v Plzni (v pořadí druhým) nyní napadeným rozsudkem ze dne 10. 6. 2009, č. j. 57 Ca 44/2007-182, správní žalobu zamítl.

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 3. 2. 2010, č. j. 1 Afs 103/2009-232, kasační stížnost stěžovatelky zamítl. V prvé řadě však rozhodl o její přípustnosti, aby se mohl věcně zabývat dalšími právními otázkami, kterými se v případě prvého rozsudku krajského soudu nezabýval a ani zabývat nemohl; na jejich základě krajský soud shledal správní žalobu nedůvodnou, a proto s nimi kasační stížnost žalovaného (FŘ) nijak nepolemizovala. Jiný postup než připuštění kasační stížnosti stěžovatelky v podstatné části jejích bodů (ovšem vyjma těch, které Nejvyšší správní soud již meritorně přezkoumal v předcházejícím rozsudku ze dne 2. 4. 2009, č. j. 1 Afs 4/2009- 54) by ve svých důsledcích mohl vést k odmítnutí spravedlnosti ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nejvyšší správní soud proto následně posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a po obsáhlé analýze jednotlivých námitek ji zamítl jako nedůvodnou.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ústavní stížností napaden nebyl, neboť byl vydán až po jejím podání a v tomto směru nedošlo ani k rozšíření ústavní stížnosti.

II. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím došlo k zásahu do jejího základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí (tj. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2009, č. j. 57 Ca 44/2007-182) zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

III. Ústavní soud za dané situace nejprve zkoumal, zda návrh splňuje formální předpoklady věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zejména zda jsou splněny podmínky jeho přípustnosti

K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. K tomu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu

sp. zn. III. ÚS 117/2000

(In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19. Vydání 1. Praha : C.H. Beck 2001, str. 79). Podmínkou podání ústavní stížnosti je totiž vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je - jak již bylo uvedeno - vůči ostatním procesním prostředkům, jež slouží k ochraně základních práv stěžovatele, ve vztahu subsidiarity.

Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak i dimenzi materiální.

Na jedné straně subsidiarita ústavní stížnosti znamená požadavek vyčerpání všech procesních prostředků, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy ČR], tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve potud, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech fyzické nebo právnické osoby konkrétní orgán veřejné moci, jednalo by se o zásah do jeho pravomoci a o porušení principu dělby moci, pokud by jiný orgán (tedy i Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána příslušnému státnímu orgánu možnost k realizaci jeho působnosti. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal-li všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 2); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

V souzené věci podala stěžovatelka ústavní stížnost dne 30. 9. 2009. Ještě před tím podala proti napadenému rozhodnutí dne 21. 8. 2009 také kasační stížnost, jak sama v ústavní stížnosti uvádí a jak potvrdilo i Finanční ředitelství v Plzni. O ní Nejvyšší správní soud rozhodl citovaným rozsudkem ze dne 3. 2. 2010, č. j. 1 Afs 103/2009-232 - tedy po podání ústavní stížnosti - a kasační stížnost zamítl. Stěžovatelka na tuto skutečnost v řízení o ústavní stížnosti nijak nereagovala a ústavní stížnost nerozšířila. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru - souladně se svou judikaturou - že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které ji zákon k ochraně jejího práva poskytuje.

Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný odmítl [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. června 2010

Vojen Guttler v. r.

soudce zpravodaj