Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 1257/10 ECLI:CZ:US:2010:1.US.1257.10.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal on detention grounds, ruling procedural time limits are not fundamental rights violations.

Geschäftsnummer I.ÚS 1257/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a detainee challenging his continued pre-trial detention. The lower courts had justified the detention based on the suspect's mobility, lack of stable residence, and the seriousness of the drug-related charges, finding the measures proportionate to public interest. The Court held that the five-day procedural deadline for granting bail is merely a procedural rule and does not constitute a fundamental right violation, thus the detention remained lawful.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 odst. 3 TrŘ; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The five-day deadline for deciding on bail is a procedural rule, not a fundamental right; its non-compliance does not render detention unconstitutional or require constitutional review.

Schlagwörter

KI-generiert
pre-trial detention procedural time limits fundamental rights proportionality test constitutional complaint public interest mobility of suspect

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 odst. 3 TrŘ
Ústavní stížností napadeným usnesením soud prvního stupně, po slyšení stěžovatele, zamítl jeho žádost o propuštění z vazby (§ 72 odst. 3 TrŘ), nepřijal jeho písemný slib [§ 73 odst.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
§ 39 zákona o Ústavním soudu
Po posouzení naléhavosti věci v návaznosti na ostatní případy, které právě Ústavní soud řeší, a po zvážení všech okolností Ústavní soud neshledal věcné ani zákonné důvody pro projednání ústavní stížnosti mimo pořadí z důvodu naléhavosti podle § 39 zákona o Ústavním soudu.
čl. 90 Ústavy ČR
(dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále též "odvolací soud") a usnesení Okresního soudu v Karviné (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl.
čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod
čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
3 ve spojení s čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Petrem Karpetou, advokátem se sídlem Stonava, U Dolu ČSM Sever 1077, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 3. 2010, sp. zn. 1 To 116/2010, a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. 0 Nt 606/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti L. K. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále též "odvolací soud") a usnesení Okresního soudu v Karviné (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 8 odst. 5, čl. 37 odst. 3 ve spojení s čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhl, aby se Ústavní soud při projednávání jeho ústavní stížnosti neřídil pořadím, v němž mu návrh došel [§ 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"].

Stěžovatel je stíhán pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "TrZ"). Do vazby byl vzat usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 10 Nt 283/2009, z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b), c) trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Koluzní důvod vazby u stěžovatele zanikl dne 2. 2. 2010 po uplynutí tří měsíců od vzetí do vazby.

Ústavní stížností napadeným usnesením soud prvního stupně, po slyšení stěžovatele, zamítl jeho žádost o propuštění z vazby (§ 72 odst. 3 TrŘ), nepřijal jeho písemný slib [§ 73 odst. 1 písm. b) TrŘ] a zamítl jeho návrh na vyslovení dohledu probačního úředníka [§ 73 odst. 1 písm. c) TrŘ]. V odůvodnění uvedl, že o trvání vazby bylo opakovaně rozhodováno, naposledy dne 3. 2. 2010 s tím, že nadále trvají vazební důvody podle § 67 písm. a), c) TrŘ, neboť stěžovatel před svým zadržením byl "na pohybu". Neměl stálé bydliště, nezdržoval se u své matky, se kterou dlouhodobě není v kontaktu, po dlouhou dobu nikde nepracoval. Neměl tudíž pravidelný příjem a prostředky k obživě si získával trestnou činností. K tvrzení, že má finanční prostředky k obživě získané z prodeje družstevního bytu, soud prvního stupně poukázal na vlastní sdělení stěžovatele, že družstevní byt prodal v roce 2007 a v současné době mu zůstalo 10.000,- Kč. K důvodům vazby předstižné soud poukázal i na charakter trestné činnosti a na fakt, že stěžovatel byl v minulosti pro obdobnou trestnou činnost již odsouzen. Ve spisovém materiálu jsou založeny nové protokoly o výslechu dalších svědků, přepisy zájmových telefonních hovorů z odposlechů, přičemž ve věci budou vyslýcháni další svědci, kteří jsou teprve ustanovováni právě na základě operativních úkonů, provedených v souladu s ustanovením § 88 TrŘ. Vzhledem k osobě stěžovatele a závažnosti trestné činnosti, pro kterou je stíhán, soud neshledal stěžovatelem navrhované nahrazení vazbou za dostatečné.

Odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, nepřijal jeho písemný slib a nestanovil dohled probačního úředníka. Konstatoval, že soud prvního stupně vycházel ze skutkového stavu zjištěného v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o vazbě stěžovatele. Z něho vyplývá, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a trvá důvodné podezření, že trestnou činnost spáchal stěžovatel. Závěr soudu prvního stupně o trvání vazebních důvodů podle § 67 písm. a), c) TrŘ je správný. K důvodům vazby útěkové poukázal na trestní sazbu, která stěžovateli hrozí, a na okolnosti, za kterých se měl trestné činnosti dopustit. Mezi osobami podezřelými z distribuce drog na Karvinsku patří mezi nejaktivnější, k jejich výrobě přispíval i opatřením nemalého množství léků. Nemá stálé bydliště a pobývá na různých místech. Jako nevěrohodné bylo posouzeno jeho tvrzení, že pokud bude z vazby propuštěn, nastěhuje se ke své matce, která potřebuje pomoc. Přitom v současné době s matkou neudržuje žádný kontakt ani písemný styk. Jeho záměru soud neuvěřil i proto, že stěžovatel i nadále setrval na tom, že si bude poštu vybírat na poštovním úřadě v Karviné - Hranicích. Protože nemá stálé bydliště, je bez pracovního poměru, nemá faktické rodinné zázemí, hrozí i obava, že by mohl uprchnout, neboť není vázán k určitému místu žádnými osobními ani pracovními vztahy. V případě propuštění na svobodu hrozí, že se na něj budou znovu obracet konzumenti drog, takže by se mohl opět vrátit k dealerství, protože dovede drogy zajistit. To je zřejmé z doby trvání jeho trestné činnosti, ze skutečnosti, že je bez pracovního poměru a bez příjmů z legálních zdrojů. Proto trvá i důvod vazby podle § 67 písm. c) TrŘ. Vzhledem k osobě stěžovatele, jakož i s ohledem na povahu a závažnost trestné činnosti, pro kterou je stíhán, i odvolací soud shledal, že účelu vazby nelze dosáhnout písemným slibem a dohledem probačního úředníka.

Stěžovatel tvrdil, že soud prvního stupně nedodržel lhůtu stanovenou v § 72 odst. 3 TrŘ, protože žádost stěžovatele o propuštění z vazby obdržel dne 4. 2. 2010, měl o ní rozhodnout do pěti pracovních dnů. Neveřejné zasedání nařídil až na 12. 2. 2010 a rozhodl až 15. 2. 2010. V této souvislosti nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že předmětná lhůta je lhůtou pořádkovou, a nikoli propadnou. Rovněž uvedl řadu argumentů, pro které nesouhlasí s důvody vazby.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je tvrzení stěžovatele, že ve vztahu k důvodům vazby nejsou jím napadená rozhodnutí dostatečně odůvodněna a že nebyla dodržena lhůta stanovená v § 72 odst. 3 TrŘ, kterou stěžovatel považuje za propadnou.

Ústavní soud znovu připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není soudem nadřízeným obecným soudům ani dalším orgánům činným v trestním řízení, nevykonává nad nimi dohled či dozor a ve své rozhodovací činnosti vychází ze zásady subsidiarity. Staví se proto zdrženlivě k zásahům do probíhajícího trestního řízení, neboť v jeho dalším průběhu lze využít řady procesních prostředků vedoucích k ochraně práv obviněného. Výjimku připouští pouze v případech, kdy je trestní stíhání spojeno s dalšími zásahy vysoké intenzity do základních práv a svobod. Mezi tyto případy patří právě omezení osobní svobody v souvislosti s vazebním stíháním podle § 67 a násl. TrŘ.

V těchto věcech Ústavní soud především vyžaduje restriktivní postup a náležité odůvodnění rozhodnutí o vazbě s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností" ve smyslu uvedeného ustanovení. Výklad ,,konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, jež musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost vazby či jejího dalšího trvání. Ústavní soud rovněž klade důraz na posouzení (zvážení), zda je vazba nezbytným opatřením pro dosažení účelu trestního řízení a zda nelze tohoto účelu dosáhnout i jinak. Rozhodování o vazbě je ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Přesto však je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti (dalšího) vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu (viz např. nálezy

sp. zn. III. ÚS 188/99

,

sp. zn. I. ÚS 470/05

nebo

sp. zn. III. ÚS 612/06

, http://nalus.usoud.cz/).

Do těchto rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem tak, jak stanoví čl. 8 Listiny a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Jinými slovy, Ústavní soud spatřuje důvody pro zrušení napadeného vazebního rozhodnutí především tam, kde je odůvodnění vazby pouze paušální a obecné, bez posouzení konkrétních okolností a souvislostí věci, či kde se soud nezabývá tím, zda je vazba opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska, úvahy soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se při hodnocení osoby obviněného dobraly.

V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal. Obecné soudy se dostatečně zabývaly argumenty, o které stěžovatel opřel svoji žádost o propuštění z vazby a stížnost proti jejímu zamítnutí. V návaznosti na to zjišťovaly, zda trvají konkrétní skutečnosti odůvodňující oba důvody vazby, zda trvá důvodné podezření, že stěžovatel spáchal trestný čin, zda nedošlo k takové změně situace, že by bylo možno stěžovatele propustit z vazby na svobodu. V této souvislosti se zabývaly i skutkovým stavem věci, i když zatím pouze pro účely rozhodování o vazbě, jež se děje v rovině pravděpodobnosti.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy trvání vazebních důvodů konkrétně odůvodnily. Přehledně a logicky vysvětlily, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem předpokládaným v § 67 písm. a), c) TrŘ, za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení, jež poukazují na existenci opravdového požadavku veřejného zájmu, který převážil nad respektováním osobní svobody, stanoveného v čl. 8 Listiny a čl. 5 Úmluvy. Soudy se také dostatečně vypořádaly s nabídnutými zárukami stěžovatele a výslovně uvedly, proč je v případě stěžovatele vazba opatřením nezbytným a proč nelze dosáhnout účelu vazby jinak. Trvání omezení osobní svobody stěžovatele se v daném případě jeví jako naprosto proporcionální, neporušující jeho ústavně zaručená práva.

Nedůvodnou je i námitka stěžovatele, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo tím, že soud prvního stupně nedodržel lhůtu pěti pracovních dnů upravenou v § 72 odst. 3 TrŘ. Zmíněnou pětidenní lhůtu zakotvila v § 72 odst. 3 TrŘ novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. a jedná se o lhůtu pořádkovou, nikoli propadnou. To znamená, že její nedodržení nemá za následek zásah do základních práv a svobod stěžovatele. V ústavně právní rovině není zakotveno právo obviněného, omezeného na osobní svobodě vazbou, aby o jeho žádosti o propuštění z vazby soud rozhodl ve lhůtě pěti dnů (viz usnesení

sp. zn. IV. ÚS 760/06

, http://nalus.usoud.cz). Pouze situace, kdy došlo k překročení lhůt dovoleného trvání vazby nebo lhůt pro periodickou kontrolu trvání důvodů vazby, činí vazbu nezákonnou a protiústavní, mající za následek propuštění obviněného z vazby.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Po posouzení naléhavosti věci v návaznosti na ostatní případy, které právě Ústavní soud řeší, a po zvážení všech okolností Ústavní soud neshledal věcné ani zákonné důvody pro projednání ústavní stížnosti mimo pořadí z důvodu naléhavosti podle § 39 zákona o Ústavním soudu. Navíc, v daném případě postupoval Ústavní soud od samého počátku tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji. Proto v tomto směru nepřijal žádné usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. června 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu