Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding court costs allocation in a property dispute settlement. The court found no violation of fair process rights. The decision upholds the lower court's detailed reasoning on cost allocation. The complaint was rejected as clearly unfounded under constitutional law. The ruling emphasizes the limits of constitutional review in civil proceedings. The court affirmed the lower court's application of procedural rules. The judgment concludes that the decision did not deviate from legal standards.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by J. K. against the regional court's decision on litigation costs. The applicant argued that the court's allocation of state costs violated his right to a fair trial and Article 90 of the Constitution, claiming the reasoning was insufficient and arbitrary. The court rejected these claims, noting that the lower courts followed the relevant procedural rules and provided a detailed, logical explanation for the cost distribution based on the parties' success rates and the nature of the settlement. Consequently, the court determined that the decision did not constitute an extreme deviation from legal rules or a clear violation of fundamental rights, rendering the complaint clearly unfounded.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints regarding the allocation of litigation costs are dismissed unless the lower court's decision represents an extreme deviation from legal rules or a clear violation of the right to a fair trial due to insufficient reasoning.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 3. června 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Janem Tarabou, advokátem se sídlem v Písku, Prokopova 339, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 5 Co 657/2010 ze dne 1. 4. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) jakož i porušení čl. 90 Ústavy ČR, v záhlaví označené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí, bylo jím v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, v němž měl stěžovatel postavení žalovaného, ve výrocích o nákladech řízení státu potvrzeno usnesení soudu I. stupně. Ten po schválení smíru uzavřeného účastníky řízení - podle něhož tito zrušili své podílové spoluvlastnictví k nemovitostem a vypořádali je tak, že tyto připadly do výlučného vlastnictví žalobkyně, která se zavázala zaplatit stěžovateli za stanovených podmínek částku 390.000,- Kč, přičemž účastníci se v rámci smíru dohodli i o svých nákladech řízení, že si je ponese každý ze svého - uložil žalobkyni povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 23.007,65 Kč a stěžovateli pak povinnost zaplatit státu částku 4.349,85 Kč. Odvolací soud, který výroky rozhodnutí soudu I. stupně o nákladech řízení státu posuzoval z podnětu odvolání podaných oběma stranami, tak učinil s podrobným zdůvodněním svých potvrzujících závěrů. Proti usnesení odvolacího směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který porušení svých práv spatřuje v podstatě v chybném a nedostatečně zdůvodněném rozhodnutí o nákladech řízení státu. Ve stížnosti obsáhlým způsobem popisuje průběh řízení před obecnými soudy, především před soudem I. stupně, jehož postup včetně vydaného rozhodnutí podrobuje obsáhlé kritice, obdobně jak to činil v odvolání, soudům obou stupňů vytýká nepředvídatelné a "protijudikaturní" postupy. Poukazuje na své postoje v průběhu řízení i na postoje protistrany, předkládá svůj názor na hodnocení okolností případu pro účely rozhodování o nákladech řízení státu a domáhá se zrušení napadeného rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ve své judikatuře týkající se nákladů řízení dává Ústavní soud najevo, že otázka nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících řízení a že porušením práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je postup soudu, který je zcela zjevně chybnou aplikací příslušného procesního ustanovení, resp. jeho odůvodnění je zcela nedostačující. Tak tomu však podle Ústavního soudu v daném případě není.
V posuzované věci, obecné soudy postupovaly v intencích aplikovaného ustanovení § 148 o. s. ř. Odvolací soud se ve svém potvrzujícím rozhodnutí podrobně vyjádřil k odvolacím námitkám obou stran. Zevrubně, odkazem na odlišnosti případu i poukazem na povahu tohoto sporu tzv. judicium duplex vysvětlil, proč v posuzovaném případě nemohl postupovat způsobem naznačeným v nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 92/08
, jehož se dovolával stěžovatel. Rozvedl také své úvahy o tom, z jakých důvodů neshledal na straně stěžovatele okolnosti zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení státu a přesunutí této povinnosti na žalobkyni a dostatečně také vysvětlil, proč považuje soudem I. stupně vyjádřený poměr úspěchu a neúspěchu každého z účastníků řízení za nejvíce odpovídající všem okolnostem daného případu, který byl ve věci samé ukončen soudem schváleným smírem. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je srozumitelné a stěžovateli nelze přisvědčit v jeho námitkách, že by rozhodnutí vykazovalo prvky libovůle. Na zevrubné odůvodnění napadeného rozhodnutí lze odkázat a zároveň také připomenout roli Ústavního soudu, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví.
Ústavní soud tak uzavírá, že napadené rozhodnutí nepovažuje za vybočující z pravidel stanovených zákonem pro rozhodování o náhradě nákladů státu. Porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, neshledal, a proto jeho ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2010
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu