Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 1237/10 ECLI:CZ:US:2010:3.US.1237.10.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses complaint as non-justiciable dispute over bankruptcy administrator fee calculation.

Geschäftsnummer III.ÚS 1237/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a bankruptcy administrator against court decisions regarding his fee award. The administrator argued that the courts failed to apply a moderating discretion to increase his fees by 34%, claiming the assessment ignored the difficulty of the role. The court ruled that determining specific fee amounts involves interpreting ordinary law, a task reserved for regular courts, and that the complaint did not demonstrate a violation of fundamental rights or an extreme excess of power.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Law č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court is not a super-review instance for interpreting ordinary law; it only intervenes when general courts make a fundamentally erroneous assessment of constitutionally guaranteed rights or act with arbitrary discretion.

Schlagwörter

KI-generiert
Constitutional Court jurisdiction bankruptcy administrator fees moderating discretion ordinary law interpretation fundamental rights violation extreme excess of power non-justiciable complaint

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court
Article 36(1) of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 6(1) of the Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms
Article 4 of the European Social Charter
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 27. května 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele doc. Ing. Endre Tótha, DrSc., správce konkursní podstaty úpadce Realitbanka, a. s., se sídlem Malešická 16a, 130 00 Praha 3, právně zastoupeného Mgr. Petrem Brožem, advokátem AK se sídlem Husovo nám. 44/31, 266 01 Beroun, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. října 2009 č. j. 29 Cdo 738/2007-1005 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. srpna 2006 č. j. 1 Ko 165/2006-813, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky a 2) Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. dubna 2010, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 22. října 2009 č. j. 29 Cdo 738/2007-1005, jakož i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. srpna 2006 č. j. 1 Ko 165/2006-813, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i článku 4 Evropské sociální charty.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. března 1997 sp. zn. 94 K 83/96 byl stěžovatel jmenován správcem konkursní podstaty dlužníka Realitbanka, a. s. Usnesením ze dne 16. prosince 2005 č. j. 94 K 83/96-769 Městský soud v Praze jako konkursní a dohlédací soud schválil konečnou zprávu a vyúčtování odměny a výdajů stěžovatele jako správce konkursní podstaty, mimo jiné schválil odměnu stěžovatele jako správce konkursní podstaty ve výši 1.190.000,- Kč. K odvolání konkursní věřitelky bylo uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. srpna 2006 č. j. 1 Ko 165/2006-813 změněno tak, že odměna stěžovatele jako správce konkursní podstaty činí 887.903,- Kč, v ostatním zůstalo napadené rozhodnutí beze změny. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2009 č. j. 29 Cdo 738/2007-1005 zamítnuto.

II. V ústavní stížnosti stěžovatel odvolacímu a dovolacímu soudu vytýká, že odmítly zvýšení odměny stěžovatele za výkon funkce správce konkursní podstaty o 34 % s odůvodněním, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro moderační úsudek soudu a pro zvýšení základní výše odměny. Stěžovatel má za to, že principem při stanovení výše odměny správce konkursní podstaty nemůže být pouze úspěšnost činnosti správce, ale jedním z hledisek je i náročnost výkonu takové funkce s přihlédnutím ke všem specifikům daného řízení. Tento princip však v dané věci vyšší soudy opomenuly náležitě zhodnotit, a stěžovatel tak má za to, že byl zkrácen na svých zaručených právech, především bylo porušeno jeho právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci a právo na spravedlivý proces. Stěžovatel dále uvádí, že soudy vyšších stupňů opomněly respektovat princip legitimního očekávání stěžovatele, který na základě usnesení konkursního soudu čerpal v dobré víře zálohu na odměnu v období 1998 - 2003 a nyní - po 7 letech - by měl část takto čerpané odměny pravděpodobně vracet.

III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by měl být přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999

sp. zn. III. ÚS 224/98

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Podstatou posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výší odměny, která mu byla přiznána soudem za výkon funkce správce konkursní podstaty, což není nic jiného, než nespokojenost stěžovatele s tím, jak obecné soudy v daném řízení vyložily "podústavní" právo. To ovšem ke konstatování zásahu do základních práv nedostačuje. Dle názoru Ústavního soudu v posuzovaném případě nelze o zkrácení základních práv stěžovatele hovořit.

Určování konkrétní výše odměny bylo spojeno s aplikací a výkladem zákona a podzákonných právních předpisů, jež jsou plně v kompetenci obecných soudů. Stěžovatelova argumentace staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, což je role, která mu zásadně nepřísluší. Ústavní soud by se mohl k interpretaci podústavního práva vyslovit pouze za výjimečných a specifických podmínek, svědčících o extrémním excesu (viz např. nález Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 224/98

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 17). Ty však v daném případě splněny nebyly.

Ústavní soud konstatuje, že z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé, že dovolací soud se námitkami stěžovatele zabýval, včetně námitky stěžovatele, že napadené rozhodnutí vrchního soudu je v rozporu s dobrými mravy, a své právní závěry dostatečným a zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnil. Dovolací soud správně podotkl, že samozřejmým předpokladem poskytnutí jakékoli zálohy na budoucí plnění jejímu příjemci je, že následně dojde k jejímu vyúčtování, a že tam, kde výše poskytnuté zálohy nebo záloh převýší částku, na kterou příjemci zálohy vznikl nárok podle (jím) poskytnutého plnění, příjemce přeplatek na záloze vrátí.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu