Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial and discrimination in child support increase ruling.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a father against a city court's decision to increase his child support obligation. The father argued the ruling violated his fair trial rights and constituted discrimination, claiming the court ignored objective evidence regarding his financial situation. The court held that general courts enjoy free evaluation of evidence and cannot be challenged on their factual findings unless procedural errors occurred, which were not present here.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 132 občanského soudního řádu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: Constitutional courts cannot interfere with the free evaluation of evidence by ordinary courts and must dismiss complaints lacking relevance or justification.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Věrou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem V Jámě 1, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2010 č. j. 64 Co 572/2009-321, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. 1. Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 1, čl. 6 odst. 2, čl. 18 odst. 1, čl. 23 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. února 2010 č. j. 64 Co 572/2009-321, v řízení o zvýšení výživného, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. června 2009 č. j. 50 P 93/2007-290 pouze tak, že výživné otci (stěžovateli) nyní již zletilé dcery (žalobkyně) stanovil od 1. září 2005 částkou 8.000,- Kč měsíčně a od 1. září 2008 částkou 10.000,- Kč měsíčně (tzn. že stanovené výživné oproti rozhodnutí soudu prvního stupně snížil o 4.000,- Kč, resp. 3.000,- Kč měsíčně) s tím, že nedoplatek na výživném po dobu 1. září 2009 do 31. ledna 2010 v celkové výši 352.000,- Kč je otec povinen zaplatit ve čtyřech čtvrtletních splátkách. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze srovnání poměrů, které existovaly na straně zletilé dcery i obou rodičů v době rozhodné pro vyhlášení rozsudku. Novou vyživovací povinnost (podle poslední úpravy výživného z roku 2001 otec platil 2.000,- Kč měsíčně) odůvodnily soudy nárůstem odůvodněných potřeb dcery v souvislosti se zahájením studia na vysoké škole v USA, jakož i změnou příjmových poměrů (výrazným zvýšením příjmů z podnikání) zejména na straně otce. Příjmy otce byly zjištěny z daňových přiznání obchodních společností, v nichž je jediným společníkem. Ve výši výživného byl přitom zohledněn nejen povinný podíl matky na plnění vyživovací povinnosti, ale též specifické aspekty posuzované věci spočívající v tom, že otec neměl možnost rozhodovat o podstatných věcech týkajících se své dcery a ovlivnit rozhodnutí matky přestěhovat se s tehdy nezletilým dítětem do ciziny. Odvolací soud uzavřel, že výživné tak i po zvýšení představuje částku, která jen zčásti pokrývá nezbytné potřeby dcery.
II. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv, která se týkají zejména práva na spravedlivý proces, zákazu diskriminace a práv vyplývajících z Úmluvy o právech dítěte (jako např. zabezpečení zachování života a rozvoje dítěte, společná odpovědnost rodičů za výchovu a vývoj dítěte atd.). Stěžovatel v prvé řadě namítá, že rozhodnutí je pro něj zcela likvidační a nevychází z objektivních důkazů. Podle názoru stěžovatele soudy nezjistily jeho skutečný příjem, oprávněné potřeby dcery a tomu odpovídající náklady. Soudy rovněž opomenuly, že rodičovskou odpovědnost tvoří nejen povinnosti (placení výživného), ale i práva (styk s dítětem). V daném případě to byla matka dítěte, která tím, že se odstěhovala do ciziny, znemožnila otci vykonávat rodičovskou odpovědnost a využívat rodičovská práva.
III. 4. Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 5 příslušný spis.
5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a stěžovatel si to uvědomuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě a Úmluvě o právech dítěte, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
6. Stěžovatel, přestože v ústavní stížnosti cituje celou řadu ustanovení, která měla být v jeho případě porušena, v zásadě pouze zpochybňuje skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry. Jakkoliv se věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení ústavně zaručených základních práv vyplývajících z Listiny, Úmluvy resp. Úmluvy o právech dítěte, jedná se v podstatě o polemiku se závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
7. Stěžovatel konkrétně namítal, že obecné soudy při rozhodování ve sporu nevycházely z objektivních důkazů. Ústavní soud z vyžádaného spisu ověřil, že průběh řízení, jakož i provedené dokazování probíhalo standardním způsobem, přičemž skutkové závěry z provedených důkazů a z nich vyvozené právní hodnocení je v souladu se zásadami obsaženými v hlavě páté Listiny. Pokud jde o hodnocení důkazů učiněné obecnými soudy, je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominul, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotil. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily.
8. Soudy vycházely při hodnocení majetkových poměrů stěžovatele zejména z daňových přiznání právnických osob, jejichž jediným jednatelem a společníkem je právě stěžovatel. Rovněž tak byly v řízení řádně zjišťovány potřeby dcery a s nimi související náklady (jednalo se především o náklady na školní docházku a zdravotní pomůcky). S ohledem na tyto okolnosti jsou závěry obecných soudů přesvědčivé a nepostrádají logiku. V rozhodnutí odvolacího soudu byla také zohledněna skutečnost, že stěžovatel neměl možnost podílet se na výchově dcery a z tohoto důvodu bylo také výživné oproti rozhodnutí soudu prvního stupně sníženo. Ústavní soud proto neshledal v dané věci porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy ani porušení zákazu diskriminace ve smyslu čl. 3 Listiny, jak namítá stěžovatel.
9. Pokud stěžovatel namítal, že došlo k porušení práv vyplývajících z Úmluvy o právech dítěte, nemají tyto námitky relevanci. Zmiňovaná Úmluva o právech dítěte upravuje především práva dítěte a nelze z ní tedy explicitně vyvozovat práva, která se týkají rodičů. Pokud se přesto např. v čl. 18 Úmluvy o právech dítěte hovoří o odpovědnosti rodičů za výchovu a vývoj dítěte, nelze toto ustanovení vztahovat na posuzovaný případ. Řízení o zvýšení výživného slouží v prvé řadě k tomu, aby byly zabezpečeny oprávněné potřeby dítěte. Otázky podílení se rodičů na výchově dítěte toto řízení neřeší. Proto i odkaz stěžovatele na toto ustanovení nemá s projednávanou věcí souvislost.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 5. 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu