Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial and copyright violation in Czech copyright dispute.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a plaintiff against lower court rulings in a copyright infringement case. The plaintiff argued that courts violated her creative rights and fair trial principles by rejecting evidence without sufficient justification. The court found the lower courts' decisions adequately reasoned and noted that procedural issues could have been addressed during the appellate stage.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court will not examine complaints regarding procedural defects in lower courts if those defects could have been remedied during the appellate proceedings, and it will dismiss complaints lacking specific constitutional legal arguments.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti PaedDr. J. G., zastoupené Mgr. Helenou Peterkovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2008 čj. 3 Co 23/2007-424 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 12. 2006 čj. 16 C 41/2001-390 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 18. 3. 2010 se PaedDr. J. G. (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o ochranu autorského práva.
II. Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 16 C 41/2001 vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyně se žalobou doručenou nalézacímu soudu dne 13. 3. 2001 domáhala, aby žalovanému bylo uloženo zaslat žalobkyni ve stanovené lhůtě písemnou omluvu ve znění v žalobě blíže specifikovaném a poskytnout zadostiučinění v částce 350.000 Kč.
Dne 19. 12. 2006 nalézací soud žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Nalézací soud takto rozhodl poté, co ve věci již bylo jím a Vrchním soudem v Praze (dále jen "odvolací soud") vícekrát rozhodováno.
Dne 8. 1. 2008 odvolací soud k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 19. 12. 2006 v části výroku o nákladech řízení účastníků změnil, ve zbývající části potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dne 16. 12. 2009 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 8. 1. 2008 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.); toto rozhodnutí nebylo předmětem ústavní stížnosti.
III. V části I. ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a kritizovala způsob dokazování v řízení před nalézacím soudem. V části II. polemizovala s rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 16. 12. 2009.
V části III. ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že soudem nalézacím i odvolacím bylo porušeno základní právo na ochranu výsledků její tvůrčí činnosti dle čl. 34 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ústavní zásada dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava").
V rámci tvrzení o porušení čl. 34 Listiny stěžovatelka poukázala na ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) a § 32 zák. č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon); podrobnější argumentaci ústavněprávní neuvedla.
K tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny stěžovatelka polemizovala se způsobem, jakým zejména nalézací soud prováděl dokazování; tvrdila, že "Většinu navrhovaných důkazů soudy neprovedly, aniž by však jejich odmítnutí nějak odůvodnily. Některé návrhy, podávané stěžovatelkou během řízení, soudkyně Krajského soudu v Hradci Králové dokonce ani neprotokolovala, a byla i z tohoto důvodu právním zástupcem žalobkyně vznesena námitka podjatosti." Poukázala na nález
sp. zn. II. ÚS 1473/09
a navrhla, aby Ústavní soud při svém rozhodování přihlédl k § 3 obč. zák.
V části IV. stěžovatelka shrnula, že vytýkanými vadami jsou postižena řízení a rozhodnutí před nalézacím i odvolacím soudem.
Odvolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v řízení nebylo porušeno žádné základní právo nebo svoboda žalobkyně zaručené ústavním pořádkem; není přípustné domáhat se ústavní stížností rozhodnutí Ústavního soudu jako třetí soudní instance. V řízení o údajném porušení autorského práva byla zcela bez významu otázka metodologie vzniku děl účastníků a posudek z oboru historie nebo literatury faktu by byl mimo předmět řízení; závěrem odkázal na odůvodnění rozhodnutí ze dne 19. 12. 2006. Poněvadž toto vyjádření neobsahovalo žádnou argumentaci schopnou ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebylo zasíláno stěžovatelce k případné replice.
IV. Ústavní soud shledal ústavní stížnost neopodstatněnou z následujících důvodů:
K tvrzení o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neprovedením navrhovaných důkazů:
Stěžovatelka tvrdila, že řízení v její věci nebylo spravedlivé, neboť většinu jí navrhovaných důkazů soudy (v ústavní stížnosti poukázala na nalézací soud) neprovedly, aniž by jejich odmítnutí odůvodnily; toto své obecné tvrzení blíže nekonkretizovala.
Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stav svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 I. ÚS 113/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět sporu, v jehož rámci jsou předloženy; svůj postup však musí ve svém rozhodnutí přiměřeně odůvodnit.
Ústavní soud je toho názoru, že není jeho úkolem posuzovat výhrady stěžovatelky adresované nalézacímu soudu, neboť nedostatky v řízení před tímto soudem mohly být napraveny v průběhu odvolacího řízení. Přes uvedené však může konstatovat, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 19. 12. 2006 na str. 6 uvádí dostatečné důvody, pro které tento soud návrhy stěžovatelky na další dokazování neakceptoval.
V odvolání proti rozsudku nalézacího soudu stěžovatelka namítala, že neprovedl důkaz odborným posudkem soudního znalce a pracovníka Historického ústavu AV ČR PhDr. J. G., CSc., a účastnickým výslechem obou účastníků. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 8. 1. 2008 plyne, že zástupce stěžovatelky navrhl důkazy požadované již před soudem nalézacím a jiné důkazy nenavrhl.
Návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování neakceptoval ani soud odvolací; důvody svého postupu ústavně relevantním způsobem specifikoval na str. 4 a 5 svého rozhodnutí ze dne 8. 1. 2008.
Ústavní soud tak v projednávaném případě dospěl k závěru, že nalézací i odvolací soud suverénně a s ohledem na všechny okolnosti případu zhodnotily v řízení provedené důkazy a dostatečně zdůvodnily, proč návrhy stěžovatelky na provedení dalších důkazů neakceptovaly. Jejich rozhodnutí byla přijata v rámci kontradiktorního řízení, během nichž byla stěžovatelka řádně zastoupena, mohla předkládat stanoviska a důkazy, které považovala za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení.
Tvrzení stěžovatelky o nespravedlivosti řízení je tudíž zjevně neopodstatněné.
K tvrzení o porušení čl. 34 Listiny:
Stěžovatelka své tvrzení o porušení čl. 34 Listiny nedoplnila jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentací. Ústavní soud z vyžádaného spisu nalézacího soudu nezjistil jakékoliv náznaky porušení citovaného článku a proto tvrzení stěžovatelky i v tomto směru považuje za zjevně neopodstatněné.
Z vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu