Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair litigation costs despite Supreme Court's substantive error finding.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the Šumava Association against the Regional Court's ruling on litigation costs. The applicant argued that paying costs despite the Supreme Court finding the lower courts' substantive decisions incorrect violated their fundamental rights. The court held that reviewing litigation cost allocation is the exclusive domain of ordinary courts and does not reach constitutional review unless there is extreme arbitrariness or a fundamental injustice.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court lacks jurisdiction to review ordinary court decisions on litigation costs unless extreme arbitrariness or fundamental injustice is proven.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Myslivecké sdružení "Šumava" Pocinovice, se sídlem v Pocinovicích, Kdyně, zastoupeného JUDr. Josefem Krásnickým, advokátem se sídlem Rýzmbeská 556, Kdyně, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 10. 2008, č. j. 14 Co 341/2008-75, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, č. j. 28 Cdo 326/2009-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni; pokud Ústavní soud dospěje k názoru, že v záhlaví citované rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo rozhodnutím ve smyslu § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tj. rozhodnutím o mimořádném opravném prostředku, který byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, domáhá se i zrušení tohoto rozhodnutí.
Porušení svých základních subjektivních práv (svobod), garantovaných mu zejména čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") spatřuje stěžovatel především v následujících skutečnostech:
Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích z 7. 5. 2008, č. j. 6 C 185/2007-48 bylo určeno, že usnesení členské schůze stěžovatele je v části, kterou bylo rozhodnuto o odebrání povolenky J. H. k lovu zvěře při honitbě, v rozporu se stanovami stěžovatele (pozn.: J. H. byl v řízení před obecními soudy žalobcem, v řízení o ústavní stížnosti je vedlejším účastníkem - dále jen "vedlejší účastník"). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele i vedlejšího účastníka byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 14 Co 341/2008, výrok ve věci samé potvrzen. Výrok o nákladech nalézacího řízení byl krajským soudem změněn tak, že stěžovatel je povinen uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady nalézacího řízení; stejná povinnost byla stěžovateli stanovena i pro řízení odvolací. Dovolání stěžovatele pak bylo usnesením Nejvyššího soudu z 3. 12. 2009, č. j. 28 Cdo 326/2009-91, odmítnuto; Nejvyšší soud neshledal rozhodnutí krajského soudu zásadně právně významným, leč v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v meritu věci nepovažuje jeho rozhodnutí za správné. O nákladech dovolacího řízení pak rozhodl tak, že jejich náhradu žádnému z účastníků řízení nepřiznal.
Podstatou ústavní stížnosti je skutečnost, že stěžovatel musel uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady nalézacího i odvolacího řízení, byť rozhodnutí prvostupňového i druhostupňového soudu byla Nejvyšším soudem v meritu věci shledána nesprávnými. Ústavní soud by proto měl rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zrušit, aby mohlo být rozhodnuto ve stěžovatelův prospěch, a to jak "ohledně důvodnosti odvolání", tak i ve výroku o nákladech řízení. Rozhodnutí Nejvyššího soudu napadá proto, že Nejvyšší soud připustil protiprávní stav porušující ústavně zaručená práva stěžovatele, aniž se věcí zabýval a nalezl nápravu, k čemuž je dle čl. 4 Ústavy povinen.
II. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 6 C 185/2007. Zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích z 7. 5. 2008, č. j. 6 C 185/2007-48 bylo k žalobě J. H. určeno, že usnesení členské schůze stěžovatele je v části, kterou bylo rozhodnuto o odebrání povolenky k lovu zvěře při honitbě vedlejšímu účetníkovi, v rozporu se stanovami stěžovatele (výrok I). Výrokem II bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo náhradu nákladů řízení. Okresní soud především konstatoval, že výbor, jako orgán stěžovatele, mohl vedlejšímu účastníkovi uložit kárné opatření (v tomto případě odebrání povolenky k lovu). Podle stanov je to tedy výbor, kdo má kárné opatření ukládat. O případných námitkách "káraného" pak rozhoduje členská schůze stěžovatele. Pokud ovšem výbor stěžovatele dal svoje rozhodnutí o uložení kárného opatření ke schválení členské schůzi, pak postupoval v rozporu se stanovami stěžovatele. Okolnosti zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu § 150 o. s. ř. spatřoval okresní soud zejména v tom, že stěžovatel sice v rozporu se stanovami nechal schválit členskou schůzí výsledky hlasování o odebrání povolenky k lovu vedlejšímu účastníkovi, leč na tom nic nemění to, že trest - odebrání povolenky k lovu - byl vedlejšímu účastníkovi uložen v souladu se stanovami. Jestliže je v zápisu z výborové schůze uvedeno, že všichni členové výboru schválili navržený trest, pak trest uložen byl. Není podstatné, že zároveň je v zápisu z výboru uvedeno, že o tomto bodu bude samostatně hlasováno i na členské schůzi, aby měli možnost vedlejší účastník a případně i další členové vyjádřit se k trestu. Je tedy pravda, že vedlejší účastník měl možnost podat proti rozhodnutí výboru námitky; to však neučinil. S trestem se smířil a dobrovolně povolenku k lovu odevzdal mysliveckému hospodáři. Podle okresního soudu navíc doba, na kterou byl trest uložen, již z větší části vypršela. I když měl tedy vedlejší účastník ve věcí úspěch, má okresní soud za to, že na oprávněnosti uloženého trestu to nic nemění. Z výše uvedených důvodů proto soud úspěšnému vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 14 Co 341/2008 ve věci samé prvostupňové rozhodnutí potvrdil (výrok I). Uložil však stěžovateli nahradit vedlejšímu účastníkovi na nákladech nalézacího řízení částku 28.562 Kč (výrok II) a na nákladech odvolacího řízení částku 6.069 Kč (výrok III). Výrok II přitom odůvodnil tak, že argumentace soudu prvního stupně ohledně důvodů zvláštního zřetele hodných je zcela nepatřičná a místy i nesrozumitelná.
Dovolání stěžovatele, který jeho přípustnost dovozoval z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., bylo usnesením Nejvyššího soudu z 3. 12. 2009, č. j. 28 Cdo 326/2009-91, odmítnuto, neboť v daném případě nejde o věc s judikatorním přesahem s novými skutkovými či právními prvky. Na druhou stranu však Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že výbor stěžovatele své rozhodnutí o uložení sankce učinil sám; není tedy správný názor okresního (krajského) soudu, že tak rozhodla až členská schůze stěžovatele. Případné námitky vedlejšího účastníka uspokojil proto sám výbor tím, že věc bezprostředně předložil členské schůzi k posouzení. Postup orgánů stěžovatele tedy vedlejšího účasníka nijak nepoškodil, věc byla řádně projednána a toto projednání se neocitlo v rozporu se zásadou vnitrospolkové demokracie. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal (§ 150 o. s. ř.).
III. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález
sp. zn. III. ÚS 23/93
, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že co do svého smyslu směřuje především proti tomu, jak obecné soudy posoudily postup orgánů stěžovatele při rozhodování o náhradě nákladů řízení, jestliže řešení této otázky přímo souviselo s posouzením správnosti postupu při ukládání sankce vedlejšímu účastníkovi (odebrání povolenky k honitbě).
K této otázce uvádí Ústavní soud následující.
Jak již bylo řečeno výše, Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy), není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti a atrahovat na sebe právo přezkumného dohledu. Proto ani skutečnost, že se obecný soud nižší instance opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz např. nález
sp. zn. IV. ÚS 188/94
, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281); v této souvislosti není rovněž určující, že se Nejvyšší soud v (toliko) odůvodnění svého rozhodnutí přiklonil k výkladu, jenž je pro stěžovatele příznivější. Jestliže totiž ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, jíž by mohl Ústavní soud třebas i přisvědčit; to proto, že Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu obecných soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k jejich přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. k posouzení otázky, zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Ústavní soud v této souvislosti konstatuje - jak uvedl již mnohokrát - že ne každé porušení jednoduchého práva má svůj přesah ústavněprávní. To je situace, která právě nastala i v této souzené věci.
Jestliže Ústavní soud dovozuje, že řešení výše zmíněné otázky správnosti (nesprávnosti) postupu orgánů stěžovatele vůči vedlejšímu účastníku je ústavněprávně přijatelné, nemůže usoudit - v této konkrétní věci - že by byly obecné soudy protiústavně rozhodovaly o náhradě nákladů řízení. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je totiž zásadně doménou obecných soudů; Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva; to ani tehdy, jestliže by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících rozhodování o nich, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Žádná z těchto variant však podle mínění Ústavního soudu nenastala. Lze toliko dodat, že případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost tykající se tvrzené protiústavnosti pří rozhodování o nákladech řízení otevřel věcnému posouzení, jsou zcela výjimečné (srov. např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 185/09
ze dne 17. 2. 2009).
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje Ústavní soud ne svoji ustálenou judikaturu, podle níž je zásadně věcí Nejvyššího soudu, aby posoudil, zda jsou splněny podmínky ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se stěžovatel dovolával. Argumentace Nejvyššího soudu je jasná, přesvědčivá a není důvodu, aby ji Ústavní soud v tomto řízení reparoval.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu