Constitutional Court dismisses claim that land restitution deadlines violated property rights and fair trial rights.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by an individual against lower court rulings regarding land restitution claims. The applicant argued that the expiration of the restitution deadline extinguished his property rights without adequate compensation and violated fair trial guarantees. The court rejected these claims, ruling that the lower courts' decisions aligned with established Supreme Court jurisprudence and a binding Constitutional Court precedent distinguishing rights between original restituees and successors.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismissed the complaint as obviously unfounded, finding no violation of constitutional rights as the lower courts' decisions were consistent with established Supreme Court jurisprudence and binding Constitutional Court precedent.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 18. května 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti Ing. J. Č., zastoupeného JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 32, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 9 C 325/2005 ze dne 14. 8. 2007, Městského soudu v Praze sp. zn. 54 Co 91/2008 ze dne 16. 7. 2007 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 606/2009 ze dne 20. 1. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivé řízení, na účinný právní prostředek nápravy a práva na ochranu majetku (čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k uvedené Úmluvě), v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a navrhuje jejich zrušení.
Prvým z označených rozsudků byla zamítnuta žaloba stěžovatele - jemuž byly původní oprávněnou osobou na základě smluv o postoupení pohledávek postoupeny nevypořádané pohledávky na vydání náhradních pozemků - aby soud nahradil projev vůle žalovaného Pozemkového fondu ČR uzavřít se stěžovatelem smlouvu o převodu pozemků ve vlastnictví státu, přičemž soud I. stupně vycházel z právního názoru, s nímž se ztotožnil i odvolací soud ve druhém ze shora označených rozhodnutí, že stěžovatelův nárok na vydání náhradních pozemků zanikl uplynutím restituční tečky, tedy dne 31. 12. 2005, jak dodal odvolací soud, jde o zánik nároku v důsledku uplynutí lhůty nastávající přímo ze zákona. Dovolání stěžovatele, směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto s poukazem na to, že obdobnou problematiku již Nejvyšší soud řešil v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 2840/2008, 28 Cdo 5196/2007 a 28 Cdo 1661/2008, neshledal tak judikatorní přesah či kontradikci napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel, obdobně jak to činil v odvolání i dovolání, polemizuje s právním názorem obecných soudů v jeho věci zaujatým, v důsledku něhož bylo podle něj porušeno právo na ochranu majetkových práv. Přitom zdůrazňuje, že restituční pohledávky představují majetkovou hodnotu, kterou stát jako jeho dlužník zrušil, aniž by poskytl odškodnění v rozumně přiměřené hodnotě. Svým výkladem o běhu lhůty, resp. jejího stavění podáním žaloby v poměru k "restituční tečce" obecné soudy, dle názoru navrhovatele, také porušily právo na spravedlivé řízení a účinný právní prostředek nápravy a konečně v ústavní stížnosti také vyjadřuje výhrady k nerovnosti jmenovaných subjektů, založené zákonem ale i nálezem Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 6/05
.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, Ústavní soud neshledal. Obecné soudy, na zdůvodnění jejichž rozhodnutí lze odkázat, ke svým právním závěrům dospěly v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR, ale také v souladu s nálezem Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 6/05
, jímž je i senát nyní posuzující věc vázán. Uvedeným nálezem došlo ke zrušení ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. IV. zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a jejich dědiců, tedy, jak Ústavní soud v nálezu výslovně uvedl, jen v poměru k původním restituentům a jejich dědicům, nikoliv však již v poměru k postupníkům, přičemž také vysvětlil důvody, které jej vedly k uvedenému rozlišení, na něž možno odkázat, stejně jako na názor tam uvedený, vztahující se k ceně náhradních pozemků a výši eventuální finanční náhrady.
Z uvedených důvodů Ústavní soud stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2010
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu