Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 1102/10 ECLI:CZ:US:2010:4.US.1102.10.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming fair trial violation in civil security deposit dispute.

Geschäftsnummer IV.ÚS 1102/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the plaintiff against civil court rulings regarding a security deposit dispute. The court found the complaint unsubstantiated as it lacked specific constitutional arguments and merely challenged the lower courts' interpretation of the law. Consequently, the Court ruled that the fundamental rights of the plaintiff were not violated and the proceedings complied with the Constitution.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Article 83 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms: The Constitutional Court does not review the substantive correctness of ordinary court decisions unless fundamental rights were violated due to extreme inconsistency between legal conclusions and factual findings.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint fair trial rights substantive review security deposit dispute ordinary court jurisdiction

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court
Article 83 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
Case No. III. ÚS 23/93
Case No. IV. ÚS 188/94

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatelky M. T., zastoupené advokátem JUDr. Lubomírem Holbou, Osvoboditelů 91, P. O. BOX 235, Zlín, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5511/2007 ze dne 14. ledna 2010 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, sp. zn. 60 Co 179/2005 ze dne 22. března 2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 15. 4. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti - bez bližší ústavněprávní argumentace - domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní subjektivní právo na spravedlivý proces (alespoň to lze dovodit z obsahu ústavní stížnosti). Předmětem řízení před obecnými soudy přitom byl - zjednodušeně řečeno - spor mezi vedlejším účastníkem v řízení o ústavní stížnosti (dříve žalobcem) a stěžovatelkou (dříve žalovanou) o to, kdo je povinen vrátit zálohu, kterou poskytl vedlejší účastník stěžovatelce - tedy, zda je to stěžovatelka jako fyzická osoba, či společnost, v níž stěžovatelka působí jako jednatelka.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočky Zlín, a Nejvyššího soudu. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález

sp. zn. III. ÚS 23/93

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález

sp. zn. IV. ÚS 188/94

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

V souladu s výše uvedeným se Ústavní soud nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě námitek stěžovatelky se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před Krajským soudem v Brně, pobočkou ve Zlíně, i před Nejvyšším soudem, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatelky nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatelky jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy provedly řadu důkazů, jimiž zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky, daná jí ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu