Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding enforcement costs and right to legal certainty.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a company challenging a district court's order for it to pay enforcement costs. The company argued that the lower court incorrectly applied legal standards regarding the right to legal certainty and the interpretation of enforcement regulations. The court found the complaint unfounded because the appellate court's decision was rationally based on the facts and consistent with established constitutional case law.
Legislator-Regeste
KI-generiertZákon o Ústavním soudu; Ústavní soud odmítá ústavní stížnost, pokud odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí racionálně a v souladu s judikaturou, aniž by došlo k zjevné libovůli.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky Servisní služby, s. r. o., se sídlem Kartouzská 200/4, Praha 5, zastoupené JUDr. Šárkou Toulovou, advokátkou, se sídlem Janáčkovo nábřeží 57, Praha 5, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 24. 9. 2009 č. j. 23 Co 222/2009-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Včasnou ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 3. 2010, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro údajné porušení jejího ústavně zaručeného práva na právní jistotu. V odůvodnění ústavní stížnosti, obdobně jako ve svých předchozích ústavních stížnostech, namítala, že argumentace soudu ohledně povinnosti stěžovatelky jako oprávněné hradit náklady exekutora ve výši 4.165,- Kč spočívala na nesprávném právním posouzení věci. Vyjádřila své přesvědčení, že na projednávanou věc plně dopadá dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, která s ohledem na ústavně konformní interpretaci intertemporality, založené novelou exekučního řádu zákonem č. 347/2007 Sb., jakož i ústavně konformní interpretaci ustanovení § 89 exekučního řádu, ve znění platném do 31. 12. 2007, označila za protiprávní, pokud soud uložil při zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného oprávněnému povinnost k úhradě nákladů řízení, když oprávněný toto zastavení procesně nezavinil.
V projednávané věci Ústavní soud zjistil, že shora napadeným rozhodnutím Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, k odvolání stěžovatelky jako oprávněné v exekučním řízení potvrdil výroky II. a IV. usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 5. 12. 2008 č. j. 12 Nc 8763/2007-19, kterými tento soud v rámci rozhodnutí o zastavení exekuce uložil stěžovatelce povinnost zaplatit soudní exekutorce náklady exekuce ve výši 4.165,- Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud s odkazem na judikaturu Ústavního soudu dovodil, že okresní soud nesprávně použil při rozhodnutí o náhradě nákladů exekuce ustanovení § 89 exekučního řádu ve znění zákona č. 347/2007 Sb., účinného od 1. 1. 2008, dle něhož v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinné hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. Z tohoto důvodu odvolací soud nově posoudil povinnost oprávněné k úhradě nákladů soudního exekutora dle právní úpravy platné do 31. 12. 2007, avšak současně dospěl k závěru, že je možné jí přičítat dílčí zavinění na zastavení tohoto exekučního řízení, a to z důvodu, že sama oprávněná potvrdila, že předala soudní exekutorce k vymožení cca 300 až 400 pohledávek s předpokladem, že 65 % z těchto pohledávek je rizikových a možně nedobytných. Podle odvolacího soudu stěžovatelka vstupovala do exekučního řízení s vědomím, že ve větším množství případů nedojde, pro nedostatek majetku povinného, k vymožení její pohledávky a soudní exekutorce vzniknou náklady exekuce, které ji nebudou uhrazeny. Odvolací soud za této situace tedy považoval usnesení soudu prvého stupně v napadené části za správné.
Po té, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a prostudoval odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud k projednávané ústavní stížnosti stěžovatelky musí předeslat, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a není soudem přezkumným. Ve své judikatuře Ústavní soud sice opakovaně zdůraznil, že je vázán pouze petitem návrhu a nikoliv již jeho odůvodněním, čímž se otevírá možnost ústavněprávního přezkumu i z jiných hledisek, než v ústavní stížnosti předestřených. Má-li však být ústavní stížnost smysluplného projednání schopná, musí mimo jiné obsahovat také pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností a v nezbytném rozsahu i relevantní tvrzení, jimiž je namítaná protiústavnost založena.
Z projednávané ústavní stížnosti stěžovatelky je zcela zřejmé, že stěžovatelka doslovně setrvala na argumentaci přednesené před odvolacím soudem, aniž by konkretizovala, která námitka byla podle ní klíčovou a odvolací soud ji nezohlednil. Jak se přitom podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud právě k odvolacím námitkám stěžovatelky akcentoval závěry Ústavního soudu ohledně ústavně konformního výkladu intertemporality založené předmětnou novelou exekučního řádu. V tomto směru změnil odůvodnění soudu prvého stupně a sám reagoval na nálezy Ústavního soudu, které se přímo týkaly právní věci stěžovatelky (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009
sp. zn. IV. ÚS 314/09
, nález ze dne 29. 7. 2009
sp. zn. I. ÚS 1851/09
nebo nález ze dne 16. 9. 2009
sp. zn. II. ÚS 1303/09
, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud proto musí v tomto případě konstatovat, že využitá argumentace stěžovatelky odkazující bez dalšího na citované nálezy, ztrácí ve světle důvodů, pro které odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně, právní relevanci.
O protiústavní výklad (a aplikaci) jde tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. V dané věci však výklad podaný odvolacím soudem není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základnu a právní závěry, k nimž dospěl, přesvědčivě a řádně odůvodnil. Jak Ústavní soud zjistil, odvolací soud přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo. Pokud po jejich náležitém zhodnocení dospěl k závěru, že i stěžovatelce lze přičítat dílčí účast na zastavení exekučního řízení, nelze mu z ústavněprávního hlediska vytknout, pokud také stěžovatelku v projednávané věci částečně zavázal k náhradě nákladů exekuce (k tomu srov. např. nález ze dne 12. 5. 2008
sp. zn. IV. ÚS 2888/07
, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu