Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 314/10 ECLI:CZ:US:2010:2.US.314.10.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint for failure to meet mandatory lawyer representation requirement.

Geschäftsnummer II.ÚS 314/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by V. M. against a lower court decision ordering his surveillance. The applicant argued that his fundamental rights were violated due to lack of public trial, but the Court first examined procedural formalities. It found the complaint inadmissible because the applicant failed to engage a lawyer, a mandatory requirement under Czech law, and did not remove this defect within the extended deadline. Consequently, the Court dismissed the complaint without addressing the merits of the alleged rights violation.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.; Mandatory legal representation by a lawyer is required for all natural persons in proceedings before the Constitutional Court, and failure to remove this defect within the prescribed time limits results in the inadmissibility of the constitutional complaint.

Schlagwörter

KI-generiert
mandatory lawyer representation constitutional complaint inadmissibility procedural defect removal legal aid refusal Constitutional Court procedure

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
§ 43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " zákon"), jímž je Ústavní soud vázán podle čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky, musí být fyzické osoby jako účastníci řízení před Ústavním soudem zastoupeni advokátem.
čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
Stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tím, že soud nerozhodl veřejně v jeho přítomnosti.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96
ST 1/9 SbNU 471
sp. zn. II.ÚS 141/97
U 12/10 SbNU 377

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti V. M., proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 9 To 562/2009 ze dne 5. ledna 2010, spojené s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 2. února 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu, jímž byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město č. j. 8 Nt 211/2009-4 ze dne 4. listopadu 2009, kterým bylo nařízeno jeho sledování ve zdravotnickém ústavu podle § 116 odst. 2 trestního řádu. Z obsahu podání stěžovatele nepřímo vyplývá, že byl na základě uvedených rozhodnutí omezen na osobní svobodě čtyřicet dva dnů. Stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tím, že soud nerozhodl veřejně v jeho přítomnosti.

2. Stěžovatel současně navrhl "okamžitý" odklad výkonu napadeného rozhodnutí, protože jeho výkonem "může snadno přijít i o život nebo o zdraví".

3. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím totiž může zabývat i věcně.

4. Podle § 30 odst. 1 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " zákon"), jímž je Ústavní soud vázán podle čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky, musí být fyzické osoby jako účastníci řízení před Ústavním soudem zastoupeni advokátem. Ústavní soud v této souvislosti vyjádřil stanovisko, že smyslem a účelem ustanovení § 30 odst. 1 zákona je stanovení obecné povinnosti být v řízení před Ústavním soudem kvalifikovaně právně zastoupen, a to bez diferenciace vzhledem k druhu řízení před Ústavním soudem, jakož i vzhledem k druhu řízení, jež mu předcházelo, a to mimo jiné i pro garantování vyššího stupně objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení, jakož i pro univerzálnost řízení před Ústavním soudem z hlediska návaznosti na jiné druhy procesního řízení (sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, ST 1/9 SbNU 471). Dále pak Ústavní soud rozvedl, že prakticky nejdůležitější částí tohoto zastoupení je vlastní koncipování a podání ústavní stížnosti, neboť účast advokáta má jednak vyloučit a omezit zbytečná podání a tím chránit občany před zbytečnými finančními náklady, jednak má vyhodnotit skutečnosti vedoucí k porušení ústavnosti, včetně označení, která základní práva a svobody občanů byla porušena, to vše za dodržení zákonem předepsaných náležitostí (

sp. zn. II.ÚS 141/97

, U 12/10 SbNU 377).

5. Veden shora uvedeným je Ústavní soud nucen konstatovat, že si ústavní stížnost stěžovatel koncipoval a podal sám, aniž by byl zastoupen advokátem a aniž by předložil plnou moc zmocněnému advokátovi. Dále Ústavní soud z vlastní úřední činnosti zjistil, že stěžovatel dříve podal cca dvacet ústavních stížností a všechny trpěly stejnou vadou, pro jejíž neodstranění byly následně odmítnuty.

6. Proto byl stěžovatel dopisem ze dne 9. února 2010 vyzván k odstranění absence zastoupení a v souvislosti s tím o doplnění argumentace k námitce, týkající se porušení čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky. Současně byl stěžovatel poučen o tom, že v případě neodstranění vady ve stanovené lhůtě bude ústavní stížnost odmítnuta. V závislosti na této výzvě požádal stěžovatel elektronickým dopisem ze dne 26. února 2010 o prodloužení lhůty s ohledem na to, že již podal České advokátní komoře žádost o určení advokáta a ta mu doposud neodpověděla. Přípisem, který byl stěžovateli doručen dne 22. března 2010, byla lhůta k odstranění vad stěžovateli prodloužena o třicet dnů.

7. Z průběžných elektronických podání stěžovatele vyplynulo, že byl rozhodnutím předsedy České advokátní komory, č. j. 541/10, ze dne 2. března 2010 určen k poskytnutí právní pomoci v předmětné věci advokát Mgr. O. Č. Ten stěžovatele dopisem ze dne 3. března 2010 vyzval k součinnosti spočívající v poskytnutí potřebných informací, podkladů a zmocnění. Stěžovatel elektronickým podáním ze dne 5. března 2010 udělil určenému advokátovi plnou moc k zastupování v řízení před Ústavním soudem, na což bylo určeným advokátem obratem reagováno elektronickým dopisem obsahujícím opětovnou výzvu k poskytnutí informací a podkladů, což bylo zopakováno ještě v elektronických dopisech z 8. a 17. března 2010. Na to stěžovatel odkázal určeného advokáta na informace, jež zveřejnil na internetu, a to elektronickým dopisem ze dne 18. března 2010, o němž jej určený advokát při následné komunikaci informoval, že jej neobdržel. Komunikace mezi nimi nadále probíhala v konfrontačním tónu, až rozhodnutím předsedy České advokátní komory, č. j. 791/10, ze dne 31. března 2010, ve znění opravy a doplnění z 19. dubna 2010, došlo ke zrušení určení advokáta pro absenci součinnosti pro řádné poskytování právní pomoci ze strany stěžovatele, a to s tím, že další advokát určován nebude. S tím stěžovatel vyjádřil svůj nesouhlas a požádal o další prodloužení lhůty k odstranění vad přičemž opakovaně uvedl, že Česká republika není právním státem a Ústavní soud není orgánem ochrany ústavnosti.

8. Ústavní soud již nepřikročil k dalšímu prodloužení lhůty k odstranění vad s ohledem na to, že stěžovateli vedle zákonné lhůty k podání perfektního návrhu byla poskytnuta již dostatečně dlouhá doba k odstranění vad. Přitom muselo být stěžovateli z dřívějších řízení před Ústavním soudem dostatečně známo, jaké jsou procesní podmínky řízení před Ústavním soudem. V této souvislosti nemá Ústavní soud pochybnosti o tom, že byla stěžovateli dána rozhodnutím České advokátní komory efektivní příležitost k odstranění předmětné vady s tím, že zmaření této příležitosti jde k tíži stěžovatele.

9. S ohledem na vše výše uvedené je třeba konstatovat, že lhůta k odstranění vady ústavní stížnosti marně uplynula ve středu dne 21. dubna 2010, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona, tedy pro neodstranění vady ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě. Tím byl odmítnut i akcesorický návrh stěžovatele na odklad výkonu rozhodnutí, jež ostatně s ohledem na stěžovatelem tvrzené skutečnosti bylo patrně vykonáno již před podáním ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2010

Jiří Nykodým

soudce zpravodaj