Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 204/10 ECLI:CZ:US:2010:4.US.204.10.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses taxpayer's appeal on tax audit procedure and tax authority interpretation issues.

Geschäftsnummer IV.ÚS 204/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the taxpayer's constitutional complaint against the Supreme Administrative Court's dismissal of cassation appeals regarding tax assessments for 2003 and 2004. The taxpayer argued that the tax authority improperly combined facts from different years and misinterpreted the burden of proof under the Tax Administration Act. The court held that the Supreme Administrative Court's independent evaluation of evidence and the joining of related cases did not violate constitutional rights.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses constitutional complaints where the Supreme Administrative Court's interpretation of tax laws or procedural decisions regarding evidence assessment does not constitute a violation of constitutionally guaranteed rights.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal tax administration act burden of proof tax audit procedure supreme administrative court joining of cases taxpayer rights

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
§ 31 odst. 8 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků
čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl.
čl. 2 odst. 3 Ústavy
čl. 4 Ústavy
3 a čl. 4 Ústavy domáhal zrušení shora označeného rozsudku, kterým Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnosti proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti V. B., zastoupeného JUDr. Janem Tarabou, advokátem, AK se sídlem Prokopova 339, 397 01 Písek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 21. 10. 2009, čj. 1 Afs 92/2009-76 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy domáhal zrušení shora označeného rozsudku, kterým Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnosti proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 5. 2009 čj. 10 Ca 38/2009-38 a ze dne 27. 5. 2009 čj. 10 Ca 39/2009-32, jimiž byly zamítnuty žaloby proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2008 čj. 7046/08-1100 a čj. 7047/08-1100 vydaným v řízení o dodatečném vyměření daně z příjmů fyzických osob za rok 2003 a 2004.

Stěžovatel nesouhlasil se spojením kasačních stížností, neboť měl za to, že spojení věcí týkající se dvou odlišných období není v souladu se zákonem. Dle jeho názoru má správce daně tendenci poukazovat na existenci vážných a důvodných pochybností z jednoho zdaňovacího období k podepření obdobných závěrů ve vztahu ke zdaňovacímu období, jehož se zmíněné skutečnosti vůbec netýkají; ve vydaných rozhodnutích byly zjištěné skutečnosti různě přeskupovány se záměrem ospravedlnit postup příslušného posuzovatele. Upozornil na zmínku o pokladně, ačkoli takový termín v předpisech k daňové evidenci uveden není, či o skutečnostech z roku 2002, tj. z období, kterého se řízení nejen netýkalo, ale daňová kontrola byla pro prekluzi shledána nezákonnou. Stěžovatel oponoval soudnímu výkladu ustanovení § 31 odst. 8 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), a upozornil, že podle zákona má správce daně prokázat existenci skutečností, které věrohodnost, průkaznost a správnost účetnictví vyvrací, nikoliv jen zpochybňují. Jako příklad nesprávného výkladu zákonného ustanovení připojil kritiku postupu správce daně a hodnocení provedených důkazů.

Z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že Finanční úřad v Písku za použití pomůcek dodatečně vyměřil stěžovateli daň z příjmů fyzických osob za rok 2003 ve výši 24 940 Kč a za rok 2004 ve výši 134 762 Kč. Odvolání stěžovatele Finanční ředitelství v Českých Budějovicích zamítlo, stejně tak byly zamítnuty i žaloby, které stěžovatel podal ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Kasační stížnosti, jimiž stěžovatel napadl rozsudky správního soudu prvého stupně, Nejvyšší správní soud spojil ke společnému projednání a poté je ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl (výrok I. a II.). Shodně s krajským soudem konstatoval, že podstatou sporu byla otázka, zda v daňových řízeních byly splněny podmínky pro stanovení daně za použití pomůcek. Nejvyšší správní soud s odkazem na svoji rozhodovací praxi připomněl podmínky pro uplatnění pomůcek při stanovení daně a pravidla, kterými se řídí rozložení důkazního břemene mezi daňový subjekt a správce daně, a poté podrobně rekapituloval postup správce daně, způsob jeho dokazování a závěry, které správce daně z hodnocení důkazů vyvodil. Stejně tak učinil i ve vztahu k postupu stěžovatele jako daňového subjektu. Nejvyšší správní soud rozvedl, na základě jakých důkazů byl učiněn závěr o tom, že stěžovatel neobhájil pravdivost svých tvrzení věrohodnou a věcnou argumentací, z čehož vyplynulo, že svoje zákonné povinnosti při dokazování jím uváděných skutečností porušil takovým způsobem, že nebylo možné stanovit daňovou povinnost dokazováním a bylo na místě její vyměření za užití pomůcek. Na námitky stěžovatele týkající se odkazů na záporný zůstatek v pokladně a proti užité účetní terminologii Nejvyšší správní soud reagoval a označil je za nedůvodné.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel namítl porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Ústavní soud ve své judikatuře vyložil obecné principy těchto základních procesních práv a pro účely projednávané věci připomíná, že ústavní garanci v čl. 36 odst. 1 Listiny je třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Těmto obecným principům odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není úkolem Ústavního soudu nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález

sp. zn. III.ÚS 23/93

, Sb. n. u., sv.1, str. 41 (45-46)] a ingerence Ústavního soudu do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, je dána pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu.

Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ, Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu shora popsanými nepřípustnými vadami netrpí. Ověřil, že jmenovaný soud na základě kasačních námitek opakovaně hodnotil postup správce daně a stejně jako Krajský soud v Českých Budějovicích jej verifikoval z důvodů vyložených v odůvodnění napadeného rozsudku. Závěr správních soudů stran postupu správce daně při dokazování, včetně hodnocení důkazů a závěr o neunesení důkazního břemene stěžovatelem, Ústavní soud považoval za výsledek nezávislého soudního rozhodování a námitky, které v tomto směru stěžovatel opakovaně předestřel v ústavní stížnosti, hodnotil jako jeho odlišný názor. Nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím správního soudu však sám o sobě není schopen založit důvodnost tvrzení o porušení práv chráněných na ústavní úrovni a přivodit vydání kasačního nálezu.

K výkladu ustanovení § 31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků považuje Ústavní soud za potřebné připomenout, že stav, kdy byl za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul, a proto i v této oblasti platí, že Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Co do výkladu jednoduchého práva je takovým orgánem Nejvyšší správní soud, jemuž rovněž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, a to v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. též usnesení

sp. zn. III.ÚS 219/04

, publ. in Sb. n. u. sv. 33 str. 591). Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu, či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález

sp. zn. Pl. ÚS 85/06

Sbírka nálezů a usnesení sv. 46, str. 471). Pochybení tohoto charakteru Ústavní soud v projednávané věci nezaznamenal.

Ústavní soud nepovažoval za důvodnou ani námitku proti spojení kasačních stížností ke společnému projednání a rozhodnutí, neboť neshledal, že by takovým postupem byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším správním soudem omezen v některém konkrétním subjektivním procesním právu. Soudní řád správní umožňuje spojení věcí, které spolu skutkově souvisí, rozhodnutí o spojení ponechává na úvaze předsedy senátu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu