Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 947/10 ECLI:CZ:US:2010:1.US.947.10.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal against conviction for robbery, rejecting claim of unfair trial and presumption of innocence violations.

Geschäftsnummer I.ÚS 947/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by L. G. against his conviction for robbery by the City Court in Prague. The appellant argued that the appellate court erred in evaluating evidence and failed to consider alternative explanations for his behavior, violating his rights to a fair trial and presumption of innocence. The court ruled that the appellate court rationally weighed all evidence and the appellant's conduct, finding no extreme discrepancy between the proof and the factual findings to warrant constitutional review.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Zákon o Ústavním soudu § 43 odst. 2 písm. a); Ústavní soud odmítá ústavní stížnost proti skutkovým závěrům obecných soudů, pokud nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi důkazy a skutkovými zjištěními, který by svědčil o libovůli v rozhodování.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal presumption of innocence fair trial rights evidence evaluation criminal conviction appeal

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 15. dubna 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. G., zastoupeného Mgr. Ing. Davidem Černým, advokátem se sídlem Jugoslávská 12, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2009 sp. zn. 6 To 424/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti výše citovanému rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do základního práva být stíhán jen z důvodů a způsobem stanoveným zákonem garantovaného čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 2 Listiny, a porušení základního práva na presumpci neviny garantovaného čl. 40 odst. 2 Listiny.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 5. 2009 č. j. 8 T 33/2009-229 byli obžalovaný L. K. (dále jen "obžalovaný") a spoluobžalovaný stěžovatel L. G. uznáni vinnými trestným činem loupeže. Toho se dopustili tím, že dne 29. 12. 2007 zatlačil obžalovaný do telefonní budky poškozeného P. K. a pod pohrůžkou bodnutí nožem ho donutil vydat veškeré věci a peníze, které měl u sebe, přičemž stěžovatel postával v blízkosti a hlídal a pak společně oba utekli. Odvolání stěžovatele bylo městským soudem zamítnuto, i když odvolací soud připustil, že stěžovatel na některé rozpory, ohledně vědomé spoluúčasti stěžovatele na spáchaném jednání, v odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně poukazoval právem. Tato vada odůvodnění ovšem sama o sobě nezpochybnila správnost skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem. Odvolací soud při vypořádání námitek stěžovatele vyšel jednak z výpovědi obžalovaného, ale také - a především - z jeho chování při páchání trestné činnosti a následně i bezprostředně po dokonání činu. To potvrdilo závěr o spoluúčasti stěžovatele na spáchané trestné činnosti. Odvolací soud proto uzavřel, že pochybnosti vyslovené nalézacím soudem o vědomé účasti a přímém úmyslu stěžovatele skutkovou podstatu trestného činu naplnit nebyly namístě, ale naopak jeho chování předchozí dohodu obou pachatelů potvrzuje.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že zjištění odvolacího soudu stran dohody obžalovaných je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Stěžovatel dále namítal, že odvolací soud nesprávně hodnotil provedené důkazy, když nevzal v potaz stěžovatelem navrhované alternativní vysvětlení jeho jednání. Pochybení obecných soudů lze spatřovat i v neprovedení stěžovatelem navrhovaného důkazu rekonstrukce. Protože nebylo v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, bylo podle jeho názoru třeba v souladu s pravidlem in dubio pro reo rozhodnout ve prospěch stěžovatele.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález

sp. zn. I. ÚS 4/04

, N 42/32, SbNU str. 405 nebo nález

sp. zn. I. ÚS 553/05

, N 167/42, SbNU str. 407).

Stěžovatel svou ústavní stížnost opřel především o polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu a s hodnocením důkazů v proběhnuvším trestním řízení proti němu vedeném, čímž se snaží postavit Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím naopak Ústavní soud musí konstatovat, že odvolací soud přihlédl ke všem podstatným okolnostem, které vyšly v řízení najevo, provedené důkazy racionálně zhodnotil a jeho postup je dostatečně přesvědčivě vyargumentovaný. Závěr, který na základě skutkových zjištění učinil odvolací soud, tj. že byl stěžovatel spoluúčasten na spáchané trestné činnosti, vychází především z komplexního zhodnocení chování stěžovatele a svědčí o tom, že odvolací soud dostatečně vážil všechny relevantní okolnosti případu. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou účelové, a proto Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že odvolací soud učinil přijatelné skutkové závěry, které přiléhavě právně posoudil.

Na základě výše uvedených důvodů nemohl Ústavní soud dospět k tomu, že by závěr o stěžovatelově vině byl učiněn způsobem, jenž by porušil stěžovatelova základní práva. Proto bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2010

Ivana Janů

předsedkyně senátu