Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 2934/09 ECLI:CZ:US:2010:4.US.2934.09.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process regarding court costs allocation under Civil Procedure Code. Court rejects claim of judicial discretion abuse. Decision upholds lower court's cost ruling as constitutionally compliant.

Geschäftsnummer IV.ÚS 2934/09
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicants' constitutional complaint against the District Court's refusal to award litigation costs. The applicants argued the decision violated their right to a fair process and exceeded judicial discretion. The Court ruled that reviewing cost allocations is the domain of ordinary courts and found no unconstitutional interpretation or extreme unfairness in the lower court's application of the special mitigation clause.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Zákon o Ústavním soudu; občanský soudní řád: The Constitutional Court lacks jurisdiction to review ordinary court decisions on litigation costs unless they involve extreme judicial discretion or manifest unfairness violating fundamental rights.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal litigation costs allocation judicial discretion abuse fair process right Civil Procedure Code ordinary court jurisdiction unconstitutional interpretation

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court
Article 36(1) of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 6 of the Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms
Section 150 of the Civil Procedure Code
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ustanovení § 150 občanského soudního řádu.
Section 43(2)(a) of the Law on the Constitutional Court

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. J. M. a PaeDr. M. M., zastoupených JUDr. Hanou Neštickou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Ječná 1, směřující proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 153,154/2009-388 ze dne 4. června 2009, kterým Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 17 C 86/96-300 ze dne 27. července 2004 doplněný usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 17 C 86/96-320 ze dne 3. listopadu 2004 ve výroku II. o nákladech řízení tak, že se žalovaným náhrada nákladů řízení nepřiznává, a proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 153,154/2009-388 ze dne 4. června 2009, kterým Městský soud v Praze stěžovatelům nepřiznal náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení (dále též jen "napadené výroky"), takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé s odkazem na porušení jejich práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhali zrušení napadených výroků.

Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 17 C 86/96 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem č. j. 17 C 86/96-320 ze dne 3. listopadu 2004 doplněným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 17 C 86/96-320 ze dne 3. listopadu 2004 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") zamítl žalobu M. D. (dále jen "žalobce"), kterou se domáhal na stěžovatelích zbudování blíže specifikovaného bytu a vydání klíčů od něho (výrok I.), uložil žalobci zaplatit stěžovatelům na náhradě nákladů řízení částku 67.575,- Kč (výrok II.) a nepřiznal České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 10 náhradu nákladů řízení ve výši 43,- Kč (výrok III.). K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen "soud") rozsudkem č. j. 22 Co 153,154/2009-388 ze dne 4. června 2009 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III. potvrdil, ve výroku II. změnil tak, že se stěžovatelům náhrada nákladů řízení nepřiznává a nepřiznal stěžovatelům náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjadřují nesouhlas s napadenými výroky. Mají především za to, že jsou vůči nim nespravedlivé, nepřiměřeně tvrdé a přesahují rozměry soudní libovůle.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností těchto soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např.

sp. zn. IV. ÚS 10/98

,

sp. zn. II. ÚS 130/98

,

sp. zn. I. ÚS 30/02

,

sp. zn. IV. ÚS 303/02

,

sp. zn. III. ÚS 255/05

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např.

sp. zn. I. ÚS 457/05

). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek libovůle, nebo jejichž důsledkem by byl velmi podstatný rozpor s principy spravedlnosti. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné.

Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ustanovení § 150 občanského soudního řádu. Aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze tehdy, zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjímečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení § 150 občanského soudního řádu obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti tohoto kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.

Výklad rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu, kdy o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem.

Žádné z možných pochybení majících ústavněprávní význam Ústavní soud v projednávané věci neshledal a napadené výroky považuje za ústavně konformní. Soud své rozhodnutí řádným a zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnil, přičemž z tohoto odůvodnění vyplývá, jakou úvahou byl veden a na základě jakých skutečností shledal důvody pro aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu. Ústavní soud v takovém postupu soudu nespatřuje prvky libovůle, extrémní rozpor s principy spravedlnosti, ani žádnou jinou okolnost mající za následek porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces nebo jejich jiného ústavně zaručeného práva či svobody.

Podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci nastal takový případ, a Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2010

Miloslav Výborný v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu