Constitutional Court dismisses appeal claiming Supreme Court violated fair trial rights in civil procedure.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against Supreme Court rulings in a civil dispute over legal fees. The applicant argued that the Supreme Court violated her fundamental rights by issuing a judgment instead of a ruling for her appeal and by partially annulling lower court decisions. The court found the complaint clearly unfounded because the Supreme Court acted in strict accordance with the Civil Procedure Code regarding the form of decisions and the scope of annulment.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 166 of the Civil Procedure Code; § 242 of the Civil Procedure Code: The Supreme Court may decide on appeals by judgment, and annulment is limited to the contested parts of the lower court's ruling without violating fair trial rights.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky J. H., zastoupené JUDr. Martinem Kölblem, advokátem Praha 1, Štěpánská 39, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, č. j. 33 Cdo 1911/2007-2040, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, č. j. 33 Cdo 1911/2007-2043, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu. Opírá jí zejména o následující důvody:
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, č. j. 33 Cdo 1911/2007-2040, byl k dovolání žalobkyně JUDr. J. Š. (v řízení po ústavní stížnosti první vedlejší účastnice - dále také "první vedlejší účastnice") zrušen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 1. 2007, č. j. 5 Co 2498/2006-1969, a spolu s ním rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 14. 10. 2005, č. j. 5 C 666/97-1754, s výjimkou částí výroků, jimiž soudy obou stupňů uložily stěžovatelce a J. G. povinnost zaplatit žalobkyni finanční částku, jak je v rozsudku Nejvyššího soudu specifikováno; v předmětném soudním řízení se přitom vedl spor o žalobě žalobkyně - advokátky JUDr. J. Š. - která se vůči žalovaným (včetně stěžovatelky) domáhala úhrady odměny za poskytnuté právní služby.
Stěžovatelka má za to, že těmito rozhodnutími byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), jakož i obecné ústavněprávní principy, jež jsou zakotveny v čl. 1, čl. 2, čl. 3 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 Ústavy. K porušení těchto základních subjektivních práv (svobod) došlo podle stěžovatelky následujícím způsobem:
Dne 16. 12. 2009 vydal Nejvyšší soud rozsudek č.j. 33 Cdo 1911/2007-2043, jímž doplnil prvně citovaný rozsudek Nejvyššího soudu takto: Dovolání žalovaných se odmítají. Žalovaná přitom v řízení před obecnými soudy byla stěžovatelka J. H., K. H. - v řízení o ústavní stížností třetí vedlejší účastnice - a J. G. - v řízení o ústavní stížnosti druhá vedlejší účastnice. Porušení základního právo na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu pak stěžovatelka spatřuje konkrétně v tom, že Nejvyšší soud o dovolání žalovaných (tedy i o jejím dovolání) rozhodl samostatným rozhodnutím; učinil tak rozsudkem, byť podle stěžovatelky, rozhodl-li Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání, měl rozhodovat formou usnesení. Stěžovatelka konečně poukazuje na to, že Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku z 24. 9. 2009 nezrušil všechny výroky předchozího rozhodnutí krajského soudu; některé totiž ponechal v platnosti. K tomu stěžovatelka v ústavní stížnosti výslovně poznamenává následující: "[Z]rušil-li dovolací soud způsob stanovení odměny, měl zrušit i výsledek touto formou stanovený a ne jej ze zrušovacího výroku vyjmout. Tyto části výroku jsou totiž zcela závislé na výrocích dovolacím soudem zrušených, tedy nerozlučných." V závěru ústavní stížnosti pak ještě dodává, že sporné řízení nebylo provedeno v rozumné lhůtě, neboť dosavadní řízení již probíhá 17 let a tím, že Nejvyšší soud věc vrátil k novému rozhodnutí okresnímu soudu, ještě mnoho let poběží; v této souvislosti stěžovatelka odkazuje na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. března 2006 ve věci č. 64890/01 Apicella proti Itálii.
II. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Strakonicích vedený pod sp. zn. 5 C 666/97. Zjistil, že žalobkyně JUDr. Š. napadla rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 15. 1. 2007, č. j. 5 Co 2498/2006-1969, dovoláním, v němž brojila proti výroku II, IV, V, VI, VIII, IX (srov. č.l. 2006 - 2019). Na základě tohoto dovolání vydal Nejvyšší soud napadený rozsudek z 24. 9. 2009, jímž zrušil citovaný rozsudek krajského soudu i výše citovaný rozsudek okresního soudu s výjimkou výroků I a III citovaného rozsudku krajského soudu, jimiž soudy obou stupňů uložily stěžovatelce a J. G. povinnost zaplatit žalobkyni finanční částku, jak je v rozsudku Nejvyššího soudu specifikováno. Dne 16. 12. 2009 vydal Nejvyšší soud výše citovaný doplňující rozsudek, jímž odmítl dovolání žalovaných (srov. č.l. 1994 - 1997 a č.l. 1988), neboť je neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; co se týká dovolání stěžovatelky, byl jím napaden toliko výrok VI, jímž krajský soud nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
III. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález
sp. zn. III. ÚS 23/93
, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadené rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Co se týká jednotlivých námitek stěžovatelky v ústavní stížnosti, Ústavní soud uvádí následující.
Stěžovatelka namítla v ústavní stížnosti, že Nejvyšší soud rozhodl o dovolání žalovaných (tzn. i o jejím dovolání) samostatným rozhodnutím, a to rozsudkem. Tu lze poukázat toliko na ustanovení § 166 o. s. ř., v souladu s nímž Nejvyšší soud postupoval. Ostatně, tato námitka se týká výkladu podústavního práva a roviny ústavnosti nedosahuje.
Stěžovatelka dále poukázala na to, že Nejvyšší soud zrušil jen některé výroky rozsudku krajského soudu, byť prý měl zrušit všechny výroky, v nichž byla žalovaným uložena povinnost uhradit žalobkyni tam stanovené finanční částky, neboť všechny tyto výroky vycházely ze způsobu výpočtu zpochybněného Nejvyšším soudem. Ani s touto námitkou se Ústavní soud nemůže ztotožnit. Nejvyšší soud musel postupovat v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 o. s. ř., podle něhož dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; je pak zřejmé, že mezi jednotlivými předmětnými výroky citovaného rozsudku krajského soudu vztah závislosti ve smyslu § 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř. nepanoval - srov. k tomu blíže Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s.1936.
Upozorňuje-li konečně stěžovatelka v právě projednávané ústavní stížnosti na průtahy, jež řízení před obecními soudy provázely, pak se Ústavní soud touto námitkou zabývat nemohl; to platí již jen proto, že stěžovatelka nevyužila procesních prostředků umožňujících obranu proti průtahům v řízení, daných zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, v platném znění; opak se z ústavní stížností nepodává. Stěžovatelka nadto ani neformulovala petit ústavní stížnosti tak, aby umožnila Ústavnímu soudu otázku průtahů v řízení před obecnými soudy vůbec posuzovat (srov. k tomu souhrnně nález Ústavního soudu
IV. ÚS 391/07
ze dne 7. 8. 2007, N 122/46 SbNU 151).
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu