Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding arbitration award annulment under Czech law.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by BODEGA S.A. against the annulment of an arbitration award. The court found that general courts properly addressed the applicant's claims regarding the lack of hearing and violation of good morals without infringing constitutional rights. Consequently, the court ruled the complaint was obviously unfounded and dismissed it under the relevant statutory provision.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 31 písm. e) a g) zákona č. 216/1994 Sb.; § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.: The Constitutional Court will not interfere with general courts unless a violation of fundamental rights is found, and such interference is not warranted when courts have adequately addressed procedural and substantive claims without error.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 18. března 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky BODEGA S.A., se sídlem Paleo, Gynekokastro, 61100 Kilkis, Řecko, zastoupené Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem v Ostravě, Preslova 9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2006 č. j. 14 Cm 224/2004-35 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2007 č. j. 8 Cmo 383/2006-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností ze dne 21. 8. 2009 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí prvostupňového a odvolacího soudu. Dle stěžovatelky byl porušen čl. 90 Ústavy.
Z kopií rozhodnutí v dané věci Ústavní soud zjistil tyto skutečnosti. Stěžovatelka podala žalobu o zrušení rozhodčího nálezu z důvodu dle § 31 písm. e) a g) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 10. 2006 č. j. 14 Cm 224/2004-35 žalobu zamítl z důvodu, že nebyly naplněny uvedené důvody pro zrušení rozhodčího nálezu. Dospěl k závěru, že stěžovatelce byla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat (zaslala písemné vyjádření a účastnila se ústního jednání; faxová objednávka byla rozhodci hodnocena) a neobjevily se nové skutečnosti nebo důkazy odůvodňující obnovu řízení. Stěžovatelka podala odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2007 č. j. 8 Cmo 383/2006-62 prvostupňové rozhodnutí potvrdil; ztotožnil se se skutkovými i právními závěry. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 5. 2009 č. j. 23 Cdo 2273/2007-117 odmítl, když neshledal zásadní právní význam odvolacího rozsudku; poukázal na svou předchozí judikaturu a blíže rozvedl důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle písm. e) a otázku možnosti obecných soudů posuzovat věcnou správnost rozhodčího nálezu včetně otázky dobrých mravů.
V ústavní stížnosti stěžovatelka opětovně uvedla, že důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu dle písm. g) zákona č. 216/1994 Sb. je rozhodnutí Nejvyššího soudu v jiné věci. Ohledně důvodu dle písm. e) znovu namítla, že se rozhodčí soud nezabýval otázkou platnosti výpovědi smlouvy, ač to bylo pro věc zásadní. Dle stěžovatelky pokud obecné soudy z pouhé formální skutečnosti písemného vyjádření stěžovatelky v rozhodčím řízení a z konání ústního jednání rozhodčího soudu dovodily dostatečné projednání věci, neposkytly ochranu stěžovatelčiným právům. Dle stěžovatelky je požadavek projednání věci rozhodčím soudem naplněn pouze pokud se rozhodčí soud zabývá předmětem sporu v tom rozsahu, v jakém byl žalobcem (zde stěžovatelkou) vymezen, což vyžaduje především reflexi obsahu přednesů a podání účastníků i v rozhodnutí rozhodčího soudu. Rozhodci přitom sami uvedli, že neprojednali námitku neplatnosti výpovědi smlouvy. Stěžovatelka také namítá, že se rozhodci nezabývali otázkou rozporu s dobrými mravy.
Ústavní soud si vyžádal kopii sporného rozhodčího nálezu ze dne 28. 6. 2004 sp. zn. Rsp 436/03. Následně dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí obecného soudnictví, ale orgánem ochrany ústavnosti. Do činnosti obecných soudů může zasáhnout pouze výjimečně, a to pokud dospěje k závěru o porušení základních práv nebo svobod. Takové porušení však v dané věci neshledal.
Pokud jde o námitku týkající se důvodu zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. g) zákona č. 216/1994 Sb., obecné soudy se tvrzením stěžovatelky, tj. poukazem na jedno rozhodnutí Nejvyššího soudu v jiné věci, dostatečně zabývaly, resp. s námitkou se řádně vypořádaly. V jejich postupu nelze shledat nic protiústavního; ostatně sama stěžovatelka v tomto směru žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci v ústavní stížnosti nepředestírá.
Ve vztahu k důvodu zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb. stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy požadavek umožnění projednání před rozhodci posoudily formalisticky; dle stěžovatelky rozhodci nerozhodli o celém stěžovatelkou uplatněném nároku, neboť se nezabývali otázkou neplatnosti výpovědi smlouvy a rozporu s dobrými mravy.
S ohledem na znění rozhodčího nálezu má Ústavní soud za to, že závěr prvostupňového a odvolacího soudu, že stěžovatelce bylo umožněno věc před rozhodci řádně projednat, nebyla shledána zásadní porušení procesních principů a rozhodčí soud rozhodl o celém předmětu řízení, není libovolný ani rozporný se skutečnostmi vyplývajícími z rozhodčího nálezu. Obecné soudy ve svých rozhodnutích jasně vyložily, že rozhodčí soud se s námitkou o neplatnosti výpovědi smlouvy dostatečně vypořádal (pozn.: výslovně uvedl, že se jí nemůže věcně v rámci stěžovatelkou uplatněných nároků zabývat), přičemž současně rozhodl o celém předmětu řízení, tedy o nárocích stěžovatelkou v rozhodčím řízení uplatňovaných. Na jejich závěry poukázal i Nejvyšší soud, který se též vyjádřil k námitce o rozporu s dobrými mravy; zcela srozumitelně uvedl (a to v souladu s rozhodčím nálezem), že otázkou dobrých mravů se rozhodci zabývali, avšak obecné soudy nemohou jejich výsledné hodnocení přezkoumávat.
Ústavní soud má v dané věci za to, že tři instance obecných soudů se řádně zabývaly žalobními tvrzeními stěžovatelky a s jejími námitkami se dostatečně vypořádaly; dostály tak právu stěžovatelky na spravedlivý proces. Ústavní soud proto postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu