Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 72/10 ECLI:CZ:US:2010:3.US.72.10.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding insufficient lawyer advance payment as clearly unfounded.

Geschäftsnummer III.ÚS 72/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a lawyer against lower court decisions limiting his advance payment to 2,600 CZK. The applicant argued this amount violated his fundamental rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms and constituted forced labor. The Court determined the complaint was clearly unfounded because the disputed decisions did not substantially affect his fundamental rights and the lower courts exercised their discretion within legal limits.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 et seq. of the Act on the Constitutional Court; § 43 para. 2 lit. a of the Act on the Constitutional Court: A constitutional complaint is clearly unfounded if the contested decisions do not substantially affect the applicant's fundamental rights and the lower courts acted within their discretionary limits.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint lawyer advance payment fundamental rights discretionary power clearly unfounded

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 et seq. of the Act on the Constitutional Court
§ 43 para. 2 lit. a of the Act on the Constitutional Court
Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Additional Protocol to the Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti JUDr. E. P., advokáta, zastoupeného Mgr. Milanem Musilem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2009 sp. zn. 15 Cmo 208/2009 a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. 43 Cm 1/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 9 odst. 1, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkového protokolu") - zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů.

Stěžovatel byl v řízení o vyloučení věcí z konkursní podstaty, vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 1/2002, ustanoven zástupcem vedlejšího účastníka J. H. a podáním ze dne 5. 5. 2009 navrhl, aby mu byla poskytnuta přiměřená záloha na odměnu a hotové výdaje, jež k tomuto datu vyjádřil částkou 889 715,40 Kč; napadeným usnesením mu krajský soud přiznal "právo na vyplacení zálohy" ve výši 2 600 Kč (s odvoláním na § 9 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.), a vrchní soud rovněž napadeným usnesením toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Přiznáním "přiměřené" zálohy ve výši pouhých 2 600 Kč došlo - jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti - k natolik nesprávné aplikaci jednoduchého práva, že tím byla porušena jeho práva základní, zakotvená ve shora uvedených ustanoveních ústavního pořádku. Stěžovatel má za to, že přiznání zálohy ve výši cca 0,29 % z nárokované odměny nepředstavuje "přiměřenou" zálohu, a porušuje legitimní očekávání advokáta, jehož klientem je "de facto" stát. Jelikož nemohl své ustanovení zástupcem (vedlejšího) účastníka odmítnout, domnívá se, že - v kontextu přiznané "přiměřené" odměny - jde především o porušení zákazu nebýt podroben nuceným pracím nebo službám, a dotčení čl. 2 odst. 2 Listiny zdůvodňuje stěžovatel tím, že obecné soudy (reprezentující stát) nepřiznáním požadované zálohy "poskytly samy sobě" protiprávně "výraznou slevu". Stěžovatel obecným soudům konečně vytýká i porušení práva na spravedlivý proces, neboť se podle jeho názoru nevypořádaly se všemi námitkami, jež vznesl, a některými z nich "se v podstatě" ani nezabývaly.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Stojí rovněž za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Tak je tomu i v posuzované věci.

Ústavní soud nemohl přehlédnout, že napadená rozhodnutí jsou sice ve formálním smyslu "konečná", neboť proti nim právní řád neposkytuje v rámci soustavy obecných soudů žádný řádný ani mimořádný opravný prostředek, nicméně - z povahy věci - nejde o rozhodnutí, kterými by zásadně mohlo být zkráceno některé stěžovatelovo základní právo; o stěžovatelově odměně a náhradě hotových výdajů napadenými usneseními totiž rozhodováno (dosud) nebylo, pročež jimi nemohla být ani porušena (ve vztahu k těmto nárokům) stěžovatelem dovolávaná základní práva.

Již jen nad tento rozhodný rámec lze poznamenat, že z dikce ustanovení § 140 odst. 2, věty druhé, o. s. ř. se nepodávají pro poskytnutí zálohy ustanovenému advokátu konkrétní kritéria, natožpak pro stanovení její výše; dovodit lze toliko to, že poskytování právních služeb ustanoveným advokátem jej nemůže nepřiměřeně finančně zatěžovat (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 966), což stěžovatel v ústavní stížnosti přímo netvrdí. Tomu odpovídající široká diskrece pro konkrétní soudní rozhodnutí je pak limitována zásadně jen zákazem libovůle; jeho porušení však z napadených usnesení prima facie nevyplývá, a to již proto, že spor mezi stěžovatelem a obecnými soudy se neodbývá jen v hodnocení "přiměřenosti" zálohy, nýbrž právního základu samotného nároku na odměnu za zastupování, a ten obecné soudy ve svých rozhodnutích adekvátně vymezily a odůvodnily. Tím se pak přezkumné možnosti Ústavního soudu v dané věci vyčerpávají též proto, že jinak by - nepřípustně - zasáhl do pozdějšího rozhodování obecných soudů o výši odměny a náhrady výdajů za stěžovatelem poskytnutou právní službu, a to právě v rovině právního posouzení tohoto nároku.

Řečeným je výše předznačený úsudek, že posuzovaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, odůvodněn. Jako takovou ji Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu