Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 1943/09 ECLI:CZ:US:2010:3.US.1943.09.1 KI-generiert

III.ÚS 1943/09 · Ústavní soud České republiky

Geschäftsnummer III.ÚS 1943/09
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.

Legislator-Regeste

KI-generiert

III.ÚS 1943/09 · Ústavní soud České republiky: zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společnosti RPG Byty, s.r.o., sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Gregorova 3/2582, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Čs. legií 5, proti výroku II. a III. usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 26. 1. 2009 sp. zn. 125 Nc 1403/2007 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 2009 sp. zn. 66 Co 342/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.

Shora uvedeným usnesením okresního soudu byla nařízená exekuce na majetek povinného M. G. (jehož pobyt nebyl znám, pročež mu byl ustanoven opatrovník) dle § 268 odst. 1 písm. e) o.s.ř. zastavena s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit pověřené soudní exekutorce na nákladech exekuce 4 165 Kč hotových výdajů (nároku na odměnu se exekutorka vzdala). Krajský soud rovněž napadeným usnesením k odvolání stěžovatelky usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Obecné soudy usoudily, že stěžovatelka "nepříznivý výsledek exekuce" mohla za dané situace předvídat, a nevyužila ani zákonných možností ku zjištění majetkových poměrů povinného, a dospěly k závěru, že to byla ona, kdo zavinil, že exekuce byla zastavena.

Soudy však dle mínění stěžovatelky přehlížejí, že jí žádný právní předpis postupy, jejichž nedostatek je vytýkán, neukládá, a má proto za to, že jí není možno ani vytýkat nedodržení potřebné míry pečlivosti před podáním návrhu na nařízení exekuce. Postupy dle § 260 odst. 2 a § 260a o. s. ř. představují zákonem stanovené možnosti, kterých oprávněný využít může, ale nemusí, a nelze rovněž dopředu předjímat výsledek exekuce, resp. usuzovat na nesolventnost povinného pouze ze skutečnosti, že byl v nalézacím řízení osobou neznámého pobytu; ta nevylučuje jeho solventnost, stejně jako možnost, že v průběhu řízení exekučního již povinný bude pobytu "známého".

Stěžovatelka se proto domnívá, že z jejího jednání není možné dovodit jakékoliv procesní pochybení, na jehož základě by obecné soudy mohly ústavně konformním způsobem odůvodnit nepřiznání nákladů exekuce proti povinnému, jakož i uložení povinnosti k náhradě hotových výdajů vůči soudní exekutorce. S poukazem na princip právní jistoty potom připomíná, že v obdobných případech rozhodují odvolací senáty Krajského soudu v Ostravě odlišně, a tento názor dokládá rozhodovací praxí senátů 9 Co a 10 Co.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud oproti tomu není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Deficit spravedlivého procesu - o nějž v projednávané věci primárně jde, neboť ostatní základní práva, jež stěžovatelka namítá, mohou být dotčena jen "nesprávnou" interpretací konkrétních procesních ustanovení - se v této rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda výklad, užitý obecnými soudy, je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

V širším rozsahu, a zčásti k odlišnému tématu, se k problematice náhrady nákladů exekuce vyjádřil Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006, ve kterém se mimo jiné přihlásil k závěru, že východiskem pro rozhodování o náhradě nákladů exekuce "je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo", a zvláštní místo přisoudil situaci, "kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat". Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání (§ 89 exekučního řádu, § 271 o.s.ř.), uvedl dále Ústavní soud, aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora.

Odtud plyne, že obecným soudům nelze jakkoli vytýkat, že svoji pozornost soustředily k hodnocení (povýtce) skutkových okolností, rozhodných právě pro posouzení zavinění na tom exekučním výsledku, jímž bylo zastavení exekuce.

Toto hodnocení se z povahy věci odbývá v relativně širším rámci uvážení, kde z výše vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu je významný zásadně jen výkladový nebo logický exces, a naopak není podstatné, je-li k dispozici - oproti závěrům obecných soudů - i hodnocení jiné, byť hájitelné Určující pak je, že tyto závěry není důvod kritizovat jako ojedinělé, překvapivé nebo coby výraz interpretační "svévole", jestliže je obecné soudy též adekvátně (logicky a srozumitelně) odůvodnily. Případná odlišnost rozhodovací praxe jiných senátů odvolacího soudu - sama o sobě - na tom nic nemění, neboť Ústavní soud ku sjednocování judikatury tohoto soudu povolán není.

Důvod k zásahu Ústavního soudu zde již proto není.

Pro případ pochybností, zda byl aplikován exekuční řád "ve správném" znění (před účinností zákona č. 347/2007 Sb.), postačí odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (srov. kupříkladu nález ve věci

sp. zn. IV. ÚS 314/09

) a tam, byť cestou "obiter dicta", vyjádřený názor, že "větu druhou § 89 exekučního řádu nutno ... interpretovat v návaznosti na větu první předmětného ustanovení, tj. v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného je povinnost oprávněného hradit paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi odvislá od posouzení míry jeho zavinění na zastavení exekuce", v důsledku čehož se v dané věci (jako rozhodný) uplatní právní názor shodný.

Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného se podává, že k takovému závěru nezbylo dospět i v posuzované věci.

Ústavní soud proto posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu